UAC: První šlápnutí - Hřebeč _(13.4.2014) 

    V neděli 13. 4. jsem se vydal vstříc svému prvnímu letošnímu závodu – tedy především zjistit, jaká je aktuální „forma“ a zda-li natrénované kilometry a intervaly posunuli onu formu někam dál oproti minulé sezóně. Podle propozic jsem se těšil na rovinatých 57 kilometrů hromadného závodu s jistou účastí předním klubů UAC a dalších. Počasí od rána nebylo nejlepší, ale směrem k Praze se vyjasňovalo. Vše nasvědčovalo tomu, že závod si naplno užiju :-)

    Bohužel již při příjezdu jsem zjistil, že číslům se nedá věřit. Slibovaných 70m převýšení na jeden 11,5 km dlouhý okruh se totiž jevilo jako číslo malé. Hlavní parkoviště u náměstí v Hřebči totiž stálo na úbočí zhruba 300m dlouhého stoupání po kostkách, které by se dalo přirovnat k bergům, které jezdí na jednodenních monumentech. Toto stoupání jsme během závodu absolvovali 4x. Další špatná zpráva (asi pro všechny) byl i příjezd kolokrámníků v čele s Jakubem Svobodou a dalšími, kteří byli příslibem opravdu brutální pily již od začátku – to se také po prvních ujetých kilometrech potvrdilo.

    Na celé trati se vyjíždělo zhruba 5 brdků a kopečků, ke kterým samozřejmě počítám i startovní pavé. V prvním kole jsem se držel hlavní skupiny a přečkal jsem i přejezd po pavé, po kterém však následovala dlouhá rovina s protivítrem, který také nic neulehčoval. Vepředu aktivně bojoval především Svoboda, který měl očividno sil na rozdávání. Druhý přejezd po pavé jsem také přečkal, ale hned nahoře se do toho borci opřeli a utrhla se skupina zhruba 20 závodníků, ze které se podle všeho ještě utrhla i trojice v čele se Svobodou, kteří si tak nejspíš zbytek závodu jeli pro sebe. Já zůstal v menší skupince zhruba 4 lidí a snažil se nespustit z přední skupiny oči. Marně. Síla předních borců byla obrovská. Celá další dvě kola jsem tedy strávil po boku dalšího jezdce, jelikož zbytek naší skupinky také nestíhal. Ve třetím kole došlo někde v přední skupině k pádu, který na silnici zanechal ležet asi 5 kol a jejich majitele... Ty jsme posléze minuli a snažili se jet dál, co to šlo. Takto jsme si udržovali tempo až do posledního pátého kola, kdy nás dorazil druhý balík čítající asi 30 závodníků – pro mě hotová bomba. Celou cestu jsem si myslel, jak jsem odpadl z hlavního balíku a myslel pouze na cestu přede mnou, že jsem si neuvědomil, kolik lidí jsem po pavé a dalších kopcích nechal za sebou. Závod jsem tedy dojel v druhém balíku. Ke konci mě ještě zaskočilo (neznalost trati neomlouvá :-D), že cíl byl až nahoře na kopci za startovním placem, ale ve své podstatě už to nehrálo roli. Držel jsem se ve skupině a poslední kopec zdolal zuby nehty.

    Po závodě jsem měl dobrý pocit v hlavě, horší pocit v bolavém krku a nejhorší pocit v nohou. Po 10 minutách vyjetí jsem se ale cítil dobře, vychutnal jsem si nějaké to jídlo a drink a vesele se vydal ne cestu domů – a to s velice příjemnou únavou :-)

    Nakonec bych pouze rád dodal, že s výsledkem můžu být nadmíru spokojený, jelikož jsem od prvního okruhu neměl kolo v pořádku – povolená řidítka (a tedy neustálé rovnání a posouvání po přejezdu jakýchkoli nerovností) mi pily krev, pavé tedy opravdu nebyla procházka růžovým sadem. K tomu se objevily i křeče, za které však může má slabá forma v rychlých nástupech a intervalech :-)

    Zpráva je tak aktuální, že ani nevím, jaký měl kdo čas, kolikátý jsem vůbec asi dojel. Nevím ani, kdo vyhrál (Svoboda údajně druhý)... To vše bude brzo na stránkách závodu, kam večer zabrousím...

    Tento víkend (29. – 30.) přinesl hned dvě cenné události a zkušenosti pro mě jako začínajícího závodníka. V sobotu jsme se vypravili na Vyskeřský MTB cup, kde jsme se jako tým sešli v hojném počtu – Já, Aleš, Kuba, Jarda, Chlup. V neděli následoval závod ELM – Seletice. Zde jsme závodili společně s Alešem a Kubou.

    Sobotní závod se skládal ze dvou částí – první individuální časovka na cca 4 km (podle propozice), druhá stíhací závod na zhruba 7 km. Časovku jsme odjeli všichni. Nebyla příliš náročná, většina trasy vedla po zpevněných cestách a zbytek po loukách. Zhruba v půlce trasy byl první kratší sjezd po trávě, nebyl nijak technicky náročný. Druhý vedl po asfaltu až do cíle, kde jsme se museli proplést mezi kusy dřevěných zátaras. V časovce nejlépe dopadl Aleš (cca 20s za prvním) a Kuba (27s za prvním). Dále pak skončil Jarda, Já a Honza – v relativně slušném čase. Do druhé části, tedy stíhacího závodu, pokračoval už jen Aleš, Kuba a Honza. Trať byla delší o 3km a startovala přímo v centru dění – u hospody :-) První vyrazil zástupce BMC Martin Šlégl, hned za ním Aleš a poté Kuba. Po technicky náročném sjezdu v terénu, který tato druhá trasa nabídla, ztrácel Aleš na prvního závodníka pouhých 6 sekund, ale více se už bohužel nepřiblížil. Před finálním stoupáním nad vesnici ztrácel 42 sekund. Nebylo kam se hnát, zvláště když v neděli následovaly okruhy v Seleticích, a tak si Aleš držel celkové 2. a Kuba 3. místo. Ve své kategorii pak obsadili 1., resp. 2. místo. Celkově se závod na Vyskři velice vydařil. Zvláště organizace a podpora fanoušků byla znát :-)

    V neděli jsme se pak já, Aleš a Kuba vypravili na závod pořádaný ELM do Seletic. Na plánu bylo 90km vcelku rovinaté trati, která se skládala z šesti okruhů po 15 km. Třešnička na dort bylo pouze poslední delší stoupaní v Seleticích, které bylo zároveň v prvním kole ohodnoceno bonusovou prémií. Start skupiny do 30 let byl v 11 hodin, v ní jsme jeli všichni 3. První kolo bylo poměrně klidné. Až v závěru přišel boj o zmíněnou prémii na vrcholu stoupání. V kole druhém se jelo o něco rychleji a byl více znát silný protivítr, který v některých pasážích znepříjemnil jízdu. Bylo to také druhé kolo, při kterém jsem se v jedné z pravoúhlých zatáček nestačil včas zařadit do „vláčku“ závodníků a už jsem neměl dost sil na to v protivětru dohnat balík – dojel jsem kolo a odstoupil ze závodu. V dalších kolech už si všechny nástupy (třeba ty Kubovy) hlídal tým BMC, jejichž zástupce si také dojel pro konečné vítězství v kategorii. Až poslední kopec roztrhal balík a Aleš si dojel pro 6. místo, Kuba několik míst za ním. Umístění to bylo velice slušné, když přihlédnete k tomu, že den předtím si oba vystoupili na bednu na Vyskeři :-) Pro mě to byla premiéra jak závodu v pelotonu, tak v ELM celkově. Sice krátká, avšak skvělá zkušenost do dalších závodů :-)

Michal Hrubý

    Až se jednou děti našich dětí budou nad zaprášenou truhlou cyklistických trofejí ptát: „Ty dědo, odkud máš tenhle pohár…?“ Uvelebím se v houpacím křesle a se zapálenou dýmkou začnu zasněně vyprávět…
    Za dávných časů, kdy počasí si s námi ještě dělalo, co chtělo a nectilo náš zavedený kalendář… Kdy sivanští mnichové a jejich vyznavači v brzkém ránu posmutněle scházeli z nedalekých kopců zpět do svých obydlí, a za časů - kdy se ještě do pedálů muselo poctivě šlapat, udál se tento příběh…  

Střih, dobrý :)!

    Takže bez dalších větších okolků vám přináším report z nedělního kolbiště v České Lípě, kam jsme se vydali společně s Tomem hájit čest a respekt našich modrých barev… Sami sobě jsme se cestou divili, kde se v nás vzala ta síla - dobrovolně a v osiřelém složení - bojovat daleko od domova v nepříznivém počasí s hrstkou „bláznů“!? Naši psychiku však podržela zkušenost tvrdých podmínek z předchozích startů, dosažené výsledky v nepříznivém počasí a v neposlední řadě i pozlátko v podobě získaných bodů…  Cesta uběhla díky minimálnímu provozu - a díky cestě minulé - svižně (pro spolujezdce možná až příliš svižně, ale toť jest daň lehce zpožděného odjezdu), takže jsme do Lípy dorazili krátce před 9.h. Počasí provedlo ve startovce slušnou selekci, kterou jsme pocítili hned při získání čísel - pro mě šťastná 13 a pro Toma taktická 15. Startovalo se od 10:30 v 30s intervalech, takže rychle převlíknout a honem project trať! 
    Mazácky jsme si tentokrát vzali na rozjezd speciální oblečení a asi tak v 9:20 PČ (= Peugeotového času) se vydali na trať. Vzhledem k našemu odlišnému tempu a stylu při rozjížďce, které stresuje ani ne tak mě jako Toma (Ikdyž vzpomenu-li na loňskou Bělskou vteřinu, kde se snad každý km trati štelovala přehazka, tak jsem se musel sakra držet…!), jsem se rozhodl ono „stresové dusno“ zbytečně nevytvářet a „užít“ si cvičný průjezd závodní trasou po svém. Zima společně se slabým májovým deštíkem mi kazila jinak dobrý pocit z trasy, a činila ji delší, než ve skutečnosti byla… Během rozjíždění jsem si oživoval místa i momenty z časovky družstev a s obavou očekával rozbitou část, která byla nakonec překvapivě snesitelná!  

    Projel jsem si celou trať a hodlal jsem na jejím konci počkat, jak jsem ale zastavil, tak se do mě dala přes mokrý hadry zima, a tak jsem se hned rozjel Tomoj naproti. Když jsme se po chvíli potkali, jen stroze pronesl výčitku, že jsem na něj měl během trasy někde nepočkat… Diskutovat o tom, jak moc přívětivým tónem byla či nebyla vyřčena, je už bezpředmětné, každopádně mi hlavou během jediné milisekundy proběhla snad všechna řada mých tolerantních ústupků, které jsem již v rámci našeho pohodově-přátelského vztahu učinil - a vyletěl jsem jak čert z krabičky. Moc už si toho nepamatuju, rozpomínám se jen na krev v očích a útržky slov „prdel, sobec a fírer“, poté na zběsilé šlapání, které málem skončilo držkou při křižování bílejch čar ve sjezdu do Lípy, dezorientaci, skoropřehlídnutí semaforu a nakonec zoufalé vystřízlivění na špatném konci města… Neměl jsem u sebe zhola nic (ani tachometr pro časovou orientaci…) - pouze jednu věc, která mě v tu chvíli strašně tížila a nutila mě dostat se co nejrychleji k autu - „bingo“ pro toho, kdo hádal klíče... :( A tak s hořkými výčitkami „nezodpovědného a urážlivého dítěte“ jsem to rychle otočil z5 a začal čumět po cedulích – zbývalo už málo času, takže jsem sázel na první logickou informaci, kterou pro mě byla „Mimoň“! Když jsem se vydal tím směrem - v duchu (možná i do toho Gerolsteiner ova  Vesmíru) si několikrát opakoval „Musim vidět kruháč, musim vidět kruháč…!“ Bingo! Byl tam… Po chvíli vidím proti mně jedoucího Toma! K mému štěstí drží emoce na uzdě, čehož si v danou chvíli i zpětně strašně moc vážím… :´) Njn, jsme u auta a do startu zbývá nějakých 12min PČ. Všechno se řeší ve spěchu, o mém výbuchu a chybě, kterou možná prošvihneme závod se nemluví - vyměňujeme si informace o trati a spěcháme na start - Tom to stíhá rychleji. V 10:34 PČ vyrážím konečně i já - bude to těsný, ale snad to dá aspoň na letmej start! Jsem cca 200m od startovní čáry a z periferního pohledu vidím rozjíždějícího se organizátora závodu Pepu Semeráda, kterého už neslyším, ale zoufalé rozhození paží mi napoví… Přijíždím na místo startu, bleskově zmapuji situaci - Tomáš nikde, na startovní čáře vidím č.19 - zvolám, jestli mám jet - ozve se: „Jeď!“. Vyrážím a z hloučku stojících závodníků stačím ještě slyšet něco jako „Hustý!“...

    Prvních 100m jsem vůbec nevěděl, co mám dělat!? Je to fakt dost velkej úlet snažit se jet svoje maximum s 2,5-3min hendikepem, tak nějak to postrádá smysl snažení… Ale jednalo se opravdu jen o chvilkový zkrat, který byl přebyt notnou dávkou nahromaděného adrenalinu, jenž mozek nenechá přemýšlet! A tak jsem jel na ten adrenalin a jelo se mi neskutečně… V opojení štvance, zvířete utrženého ze řetězu a Kanibala - jsem v jednu chvíli dostával pocit, že tu časovou ztrátu snad sjedu :)! V uších mi hrálo něco od Kabátů, který jsem už snad půl roku neposlouchal! Po železniční přejezd jsem jel na fakt úžasný vlně... :) Po něm jsem ale nějak ztratil koncentraci a musel začít opět bojovat s pochybami a marností, které se mi nakonec podařilo přestát a díky tomu si zachovat celkově hrdý dojem z osobního výkonu. V cíli jsem se potkal s Tomem a bohužel ani on už nestihl svůj start a bojoval s 1min mankem… Na obou z nás byly zjevně vidět stopy zklamání, lehkého zoufalství a marnosti počinu - v kontrastu s nezmírající nadějí, kterou pro nás byla na provlhlém papíře tužkou napsaná poznámka našeho skutečného startu.

    A jak to nakonec dopadlo už jste si nejspíš všichni vygooglili… S Tomem jsme byli v kategorii dva :), takže jsme to nakonec přešli jen s trpkými úsměvy a zasněním… Co se stalo, mě mrzí - po zásluze jsme si to však oba vyžrali spravedlivým dílem! Osobně mě tato zkušenost strašně moc posunula a zároveň upevnila přátelský vztah s Tomem, kterému mu se tímto závěrem nechci omlouvat, ale poděkovat... Díky, Tome!

PS: „Konec dobrý, všechno dobrý…“ už potvrdil jen obdržený katalog kol s výrazným nápisem „LUCKY 13“ :), tudíž je zřejmé, že Vesmír nikdy nespí a náhoda opravdu neexistuje ;)!        

    Já jsem tak línej, že to snad není ani možný. Už dlouho se chystám, že sem napíšu nějaký souhrn svých dojmů z mých letošních prvních závodů, ale shoda okolností (škola a otročení na přestavbě naší garáže) tomu nebyla nakloněna. Tak teď už to nemá vůbec cenu sem nic psát. Stejně si už skoro nic nepamatuju. Jen snad dodám, že jsem překvapený, že mi to docela jezdí navzdory tomu, že to kolo vzhledem k výše napsaným okolnostem docela flákám.

Ale co mi v paměti určitě utkvělo, je závod v Bělči.
    Cestu tam jsem měl dohodnutou se Ševčou, s tím že jsem mu ani nějak neříkal, že by se mnou měla jet Jitka. (Bláhově) jsem si myslel, že do auta stejně dají jen čtyři kola a ona že pojede jako pátá, prostě jsem to bral jakou automatiku. Oto větší překvapení pro mě bylo, když jsem viděl přijíždět plně obsazené auto již se čtyřmi koly na střeše. Jitčin výraz mluvil za vše, dalo se z něj vyčíst:“To jsi si posral chlapče“. Ale co se dalo dělat, z Prahy kde jsme nastupovali, jsme to valili v oktávce v šesti a s pěti koly na střeše. Do Bělče jsme dorazili tak akorát. Zaplatit za číslo, sehnat k němu špendlíky a s Alešem jsem se potkal akorát na stratu. Když mi říkal, že sem přijel sám, musel jsem se jen trpce usmívat. Podle toho co kluci vyprávěli v autě, to měl být docela rovinatý okruh s několika nepříjemnými stoupáními. Mělo se to jet 6x, takže asi 114 km. Věděl jsem, že s mými nenajetými kilometry to bude očistec, ale chtěl jsem se držet co nejdéle a potom by se vidělo. Od začátku bylo tempo docela pekelné. Sice jsem se držel, ale nohy jsem měl pěkně ztuhlé a tušil jsem, že to bude pěkná dřina. Po sjezdu následoval kopec a tam jsem se poctivě zařadil asi do třetí skupiny. Aleš si to dával víc a držel se ve skupině před tou naší. Ve skupině nás jelo asi osm, všichni jsme docela poctivě pracovali. Když jsme vjížděli do čtvrtého okruhu, tak jsem už cítil, že se musím víc šetřit a radši už moc tahat nebudu, jestli teda nechci zbylé dva okruhy odjet samotný.
   Teď by se možná hodilo říct, že už asi týden jsem při jízdě slyšel podivné praskání, myslel jsem si, že vychází někde ze středu a je důvodem nějaké vlhkosti. Zjistil jsem že to ve středu nebylo, ale že moje zadní kolo toho bylo důvodem. pod kopcem jsem najednou skoro na místě zastavil a zjistil , že na zadním kole mám takovou osmu, že se mi ani nevejde do rámu. Oprava nebyla ani možná, a tak jsem hodil kolo na ramena a vydal se cestou k cíli. Naštěstí mě do cíle vzal autem servisák z týmu Veloservis, což mi sakra bodlo. Nakonec naše skupina dojela tu Alešovu. Musím si ale přiznat, že já bych u toho už stejně nebyl. Vydržel bych stejně tak do čtvrtýho kola, takže ten defekt byl tak trochu vysvobození. Domů jsme nakonec razili s Alešem.

    V pondělí jsem s kolem vyrazil k Jirkovi Plechatovi, a moc šancí mu nedávám, takže budu muset nejspíš shánět nový ráfek. Ještě jsem si pro vyřknutí ortele nad mým cosmicem nebyl, ale ani se mi tam nějak nechce, bude to nejspíš palba.

    To Be Continued…

Mały Bieg Piastów _{(23.-24.2.2013)}

Zdarec,
trochu jsem dneska dělal pořádek v počítači a našel jsem jeden rozepsanej report ze zimy, kterej jsem nějak omylem založil a nepublikoval ho. Takže i když už to není aktuální, tak ho sem stejně házím.....snad proto, abych se ve vás pokusil znova rozpoutat pisatelský vášně.

Ahoj,
tohle je pokus o oživení reportů:-)

     Jelikož se letos opět kryje K70 s Biegem Piastow, tak jsem opět ke své nelibosti musel jednu z těchto akcí odpískat. Černýho Petra dostal, stejně jako loni, Bieg Piastow.....to mají za to, že zrušili volnou padesátku:-)
     Částečná náhrada se ale konala tento víkend: jakési intro v podobě Malého Biegu Piastow. O jeden víkend dříve se jako předkrm konaly dva běhy klasikou: sobota 12 a neděle 24km. Abych okusil alespoň trochu precizní polské organizace, rozhodl jsem se určitě startovat. V neděli se měly konat krajské závody v Jilemnici na 10km bruslením, což jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít, takže volba padla při Piastech na kratší 12ti kilometrovou trať.
     Jelikož už od konce ledna laboruji s achillovkou a nemůžu vůbec jezdit stříďák, musel jsem po vzoru dálkových běžců přistoupit k variantě jízdy soupaž na hladkých lyžích.
     Trať vedla ze stadionu v Jakuszycích po asfaltce směrem na Orle, na rozcestí k Harrachovu doprava do lesa, dolů
na zmiňované Orle, pak doprava nahoru tím dlouhým kopcem na křižovatku směrem k lomu, a Horním Duktem zpět
na stadion. Pěkný to okruh.
     Bohužel se o mě už od pondělka pokoušela nějaká viróza, ale jednou jsem byl přihlášen, tak jsem si řekl, že to objedu. Navíc mně, prevíti, zničehonic zrušili desítku v Jilemnici, takže jsem se neměl na co šetřit.
     
     Ráno bylo v Jakušicích -8 a sněhová kalamita, sypalo jak v Mrazíkoj, a navíc byl ukrutnej vítr. Ideální počasí
na debakl:-) Startovní pole bylo rozděleno na vlny po 50 lidech, které byly odděleny páskou. Těsně před startem se pásky odstranily a všechno to vystartovalo najednou. Vyfásnul jsem číslo do druhé vlny, což bylo ještě docela dobré. Jak tam tak stojím a klepu kosu, tak koukám že jeden známej stojí v první lajně v první vlně, ačkoli měl, zrovna tak jako já, číslo
do druhý. Jak se tam dostal, to nevím, ale každopádně na sobě měl lišácky bundu, jako aby nevychladnul:-D (což bylo mimochodem v tom marastu skoro životně důležitý), takže ho podle čísla nemohli před startem odpakovat zpět do dvojky. A co víc! Vedle něj bylo volný místo ve stopě!! Zapnul jsem si bundu, sebral lyže, a v nestřeženém okamžiku podlezl pásku.:-) Ideální startovní pozice!
     V plánu jsme měli zůstat oblečeni až zhruba minutu do startu, aby už pořadatelé neměli čas nás případně přešafovat zpátky. 60 vteřin před startem přišla blesková akce sundání bund, přivázání je na postranní oplůtky, nazutí lyží, poutka
u holí.....10 vteřin před startem máme vyhráno, stojíme připraveni v první lajně. Pořadatel začal odpočítávat. Když řekl „pět“, nalevo ode mě jsem periferně zahlédl ženskou ve žluté vestě:-) Byli jsme odhaleni!!!! Jenže bylo pozdě, už nás nemohlo nic zastavit. Z neuvěřitelně rychlého polského lamentování jsem zaslechl pouze slova „numer startowy“ , „sektor startowy“ a „regulamin biegu“. Vypadalo to, že mě chce chytnout za límec a vyvést ven jako malýho smrada, ale startovní výstřel tu trapnou chvilku ukončil. Patrně z obavy před tou pořadatelkou jsem to strašně narval, takže jsem ze stadionu vyjel jako úplně první. 

      Po rovině směrem na Orle jsem vyjel v asi 8 členné vedoucí skupině. Za chvíli se mně zdálo, že bych měl trochu vytěžit ze svých hladkých lyží (kde jinde, než na rovině), tak jsem šel dopředu a začal si jet svoje tempo. Kousek
před Orle jsme zbyli jen dva, já a nějakej Polák, za námi byla zhruba 150m díra. Pořadatelé nám udělali medvědí službu tím, že úplně zavřeli celou trasu pro turisty, takže nikde nebylo ani živáčka. Sice se nám tam nikdo nemotal, ale vzhledem k silnému sněžení nám ani neměl kdo projíždět stopy. Polák nasadil kousek před Orle a urval mně. Udělal si 100m,
a někde kolem Orle se ztratil ve vánici. Na Orle bylo kolem trati docela živo. „Second place!“ řval na mě nějakej týpek. No dík, bez tebe bych si to nespočítal:-)
      Stoupání z Orle jsem radši začal volněji, protože jsem měl trochu strach, abych někde nerupnul. Přeci jenom to jsou zhruba 3km stále do kopce, něco jako Rozmezí na J50, jen trochu kratší. Ale bál jsem se zbytečně, naopak jsem těm mázálistům za mnou tou soupaží hezky ujel. Auklandové by ze mě měli radost:-) No a to je tak všechno, dál jsem odjel sólo ve fujavici na vylidněný trati, jen vždycky na křižovatkách bylo docela plno. Když jsem přijel na stadion, tak jsem slyšel jak hlásí, že vítěz právě finišuje. Dal mně tedy tak zhruba minutu. 

      Užil jsem si svých pět minut slávy, ale tentokrát doslova:-D Jeden z polských závodníků podal protest proti našemu startu z první vlny a vše skončilo bohužel mojí diskvalifikací. S Honzou, který dojel na čtvrtém místě, to dopadlo úplně stejně. Jaká to náhoda, že zrovna závodník, co podal protest, se díky naší diskvalifikaci posunul na třetí místo. I takhle se dá tedy zajet bedna.:-( 

*     *     *

     No, tohle je teda článek, kterej jsem vypotil někdy na konci února a zapomněl na něj. Dneska je 29.dubna, a paměť už moc neslouží, ale abych to zakončil trochu pozitivně, tak pár vzpomínek na pokračování týhle politováníhodný epizody vyždímu....

      Matně si vzpomínám, že jsem byl díky tý nemoci sesekanej jako hovado, a v noci na neděli jsem skoro nespal, ale tou diskvalifikací mně tak nasrali:-), že jsem se v neděli ráno sebral, a vydal se do Jakušic znova, tentokrát na dvojnásobnou trať. Ač jsem nebyl předem přihlášenej, tak jsem se tam nějak vklínil a ukecal to až tak, že jsem se dostal opět do druhý vlny, což bylo docela dobrý. Jel jsem samozřejmě zase nahladko – a tentokrát to byla sakra dobrá volba – dole plus jeden a mejdlo, nahoře prašan. Tentokrát jsem nepředbíhal, a zůstal poslušně ve druhý vlně. Po startu se mně jelo skvěle a dost rychle jsem se prokousal přes těch pár desítek lidí do čela. Asi po pěti kilákách jsem se poprvé ohlídnul a zjistil, že mě visí jenom jeden borec – Kuba Mrozinski z Jelení Hory, mimochodem medailista z mistrovství Polska na 50km klasicky, takže bylo jasný, že to nebude žádná sranda. Jel na namazanejch, a já cejtil, jak to tam na těch rovinách za mnou fláká
z posledního a moc mu to nejede, takže jsem mu trochu cuknul a dal si asi 200m díru. Jenže pak přišlo dlouhý stoupání
z Poreby, a tam se kolem mě prohnal a zmizel v mlze. I když jsem tam do toho kopce sázel soupaž jak Joergen Aukland na Birkenu, tak na jeho vytříbenej stříďák jsem fakt neměl...... No a to je všechno no, doklepal jsem to opět osamocenej až do cíle a opět na druhým místě. S jediným rozdílem, že tentokrát mě nediskli.:-D

 

   














     
     A z toho plyne jednoduché ponaučení, že dosáhnout stejného cíle podvodem je mnohem těžší než bez něj. Co ze mě mohlo dneska bejt, kdybych tohle věděl, už když jsem chodil do školy....

Hasičské MS v cyklistice Ostrava _{(23. - 26.8.)}

     Do Ostravy jsme přijeli s reprezentací hasičů Libereckého kraje už ve středu a po prezentaci jsme se ubytovali
v rezortním ubytovacím zařízení s bazénem, kterého jsme po celou dobu hojně využívali. Ve čtvrtek byl na programu trénink na bikové trati, kde se měl konat páteční závod na 5 kol. Aleš se po úrazu ramene tohoto závodu neúčastnil a šetřil síly
na nedělní silniční závod. Zatímco já jsem po projetí trati těžce litoval, že jsem se tomuto ďáblovu dílu upsal. Velice technicky náročná trať mi dávala tušit, že to s výsledkem nebude žádná hitparáda. A moje tušení se vyplnilo hned po onom pátečním startu, kdy jsem se propadl až skoro na samý konec startovního pole. Sice jsem se snažil dostat dopředu, ale trať mi vůbec neseděla a po pádu jsem psychicky i fyzicky zdeptán odstoupil po třetím kole ze závodu.
     V sobotu jsem si užil parádní zážitek v podobě silniční časovky na 21 km. Půjčené časovkářské kolo s helmou
(od Petra Ševčíka), startovní rampa, francouzští rozhodčí, odpočítávání do startu jako na Tour, doprovodné vozidlo
ze kterého na mě Aleš celou cestu křičel a povzbuzoval, fotograf na motorce, fanoušci v kopci s řehtačkami. Prostě zážitek, který už asi jen tak nezažiju, možná ještě tak příští rok na MVV :)  Trať byla náročná a hodně kopcovitá
se závěrečným 3 kilometrovým kopcem, ve kterém na mě Aleš vytáhl tajnou zbraň v podobě hulákání, že jedu na bednu.
V otupění všech smyslů jsem mu to i uvěřil a snažil se ještě přidat, ale nakonec z toho bylo páté místo v kategorii.
     Po závodě jsme se byli vyjet a na Alešovi bylo vidět, že je na zítřejší silniční závod natěšený a očividně i v dobré formě, načež u mě platil pravý opak. Závěrečný závod se jel na 75 kilometrů, což znamenalo čtyři okruhy po trati sobotní časovky, ale v opačném směru s oním závěrečným 3 kilometrovým stoupáním. Alešova kategorie startovala asi 15 minut před mojí. Podle jeho vyprávění jel výborně a držel se v prvním balíku, který čítal asi 20 lidí. Jeho cílem bylo pro tento závod dokončit právě do dvacátého místa. Bohužel ho postihl defekt, který sice bleskovým zákrokem pomocí bombičky s tmelem opravil, ale bohužel jen na velmi krátkou dobu, kdy mu tlak opět ušel, a tak následovala další, již úspěšná oprava.  Do cíle poté jel s jedním polákem a francouzem, se kterými se chtěl svojí zlámanou angličtinou domluvit, že dojedou do cíle společně. Jenže to posléze vyhodnotil, že by mu nemuseli rozumět, tak za to vzal a v závěrečném kopci je trhnul a bylo z toho nakonec 27. místo, ovšem s viditelným zklamáním. V naší kategorii hned po startu ujel Tomáš Berger, a tak jsem se - jako další tři Češi dohodli, že budeme brzdit balík v jeho prospěch. Nástup stíhal nástup. Snažili jsme se to nějak pochytat, ale ne všechno se podařilo. Nakonec jsme skončili ve skupince od 8. do 14. místa, a jelikož nikdo nechtěl pořádně tahat, tak jsme to dojeli do cíle ve výletnickém tempu. Na závěr jsem ještě zkusil vyprovokovat špurt, jenže jsem to nehorázně prokaučoval a nasadil příliš brzo, takže z toho bylo předposlední místo ze skupiny a tedy celkové 13. místo.
     Byl to celkově velmi podařený výlet s mnoha zážitky se super lidma, vynikajícím jídlem a doufám, že se ještě někdy tohoto klání budu moci zúčastnit...

Foto a výsledky: MTB / časovka / silniční závod - Kuba, Aleš

 
JC Železnice - Tábor _{(2. 5.)}   
Ahoj,  
tak jsem si zase našel chviličku k sepsání mých dojmů z posledních dvou závodů… 
     Ve středu 2. 5. jsem vyrazil na první letošní závod Jičínské MTB Tour (Železnice - Tábor, 6,5 km, převýšení 428 m). Ještě po cestě jsem se stavil v BC sportu, kde jsem měl domluvené testovací kolo Bianchi Methanol SX2 9400. Cestou jsem si trošku prosvištil jiný typ přehazovačky a velice rychle přivyknul na dvouplacku vpředu. Celou trať sem si projel před startem opačným směrem s konstatováním, že to technicky nebude tak náročné jsem posléze stanul na startu.
     Na startu se ještě chvíli čekalo na opožděného Ondřeje Mikuleho. Po startu šli do čela dva kluci z Remerx Meridy. Já jsem byl asi na pátém místě společně s Ondřejem Mikulem. Na úseku do kopce s nepříjemnou šotolinou, jednoho
z vedoucí dvojice postihnul defekt, tak jsem mu solidárně (nereprezentujeme SSC jen výsledky že...) i když velice nešťastně hodil pumpičku do hluboké trávy. No a hned v zápětí jsem ve chvilce nepozornosti udělal chybu, když mi ustřelilo přední kolo a musel jsem dát nohu na zem. V tom mi Ondřej trochu ujel, ale solidárně se zeptal, jestli jsem v pořádku, tak sem mu pod vousy odpověděl něco o pánském přirození, které v tu chvíli sedělo na mém kole. Dokonce na mě asi i trochu počkal, ale nějak mě to rozhodilo, že mi v zápětí ujel. Doufal jsem, že ho v blížícím se sjezdu dojedu, jenže sem ho pěkně pohnojil a navíc se mi dostal klacek do kladky u přehazovačky a nechtělo se mi zničit půjčené kolo, tak jsem zastavil, klacek vytáhl a šlapal "vesele" vzhůru. 
     Nikdo přede mnou ani za mnou, jsem si říkal, že nemá cenu se někam hnát a čtvrté místo je docela dobré. V závěru jsem se i o toto místo trochu obával, když jsem za sebou dva borce, ale zbylo mi ještě trochu sil a brambory nakonec uhájil. V kategorii do 39 let to bylo tedy místo třetí.
     Cestou domů jsem kolo ještě trochu potrápil v terénu a jen nelehce se mi druhý den vracelo.

O pirátovo voko _{(5. 5. 2012)} 

     V sobotu 5. 5. jsem se ukázal na závodech O pirátovo voko v Ruprechticích (35 km, převýšení asi 1100m) už se svým bikem. Říkal jsem si, že článek napíšu ještě ten den, ale nakonec nezbyl čas a ono možné lépe. Tak teď už to bude snad s trochu s chladnější hlavou.
     Už trochu podezřele působil přeškrtnutý nápis prezentace s dopsaným ZRUŠENO. To mi bylo hned vysvětleno. Prý pořadatelům nějaký lesák nedal povolení, tak se závod jakoby nekonal, ale jel se jen jako vyjížďka, kdy nám zcela náhodou a shodou okolností měřili čas :-). Startovalo se po vlnách po deseti s minutovými rozestupy, což mě zrovna nenadchlo, protože po celý závod nebyl přehled o pořadí. Startoval jsem ve čtvrté vlně asi ze šesti a hned jsem se dral dopředu, abych byl první v brzkém singlu, o kterém jsem předem věděl. Sice jsem byl ze skupiny první, ale dostihl jsem ty z předchozí vlny. Tam jsem byl trochu nervózní, že ztrácím drahocenné vteřiny. To jsem ovšem ještě netušil, že v tomto závodě o vteřiny vůbec nepůjde. A hnedka z ostra! Prd, kopec jak střecha na baráku, dobrý dal jsem ho, co dál... Sjezd plný "Wassršlachů" a už se skákalo. Někdy to vyšlo, někdy jsem litoval zadní kolo. Potom jsme dojeli jednoho chlapíka se startovním číslem, jenž mělo patřit do naší vlny. To mi bylo trochu podezřelé, když mě nikdo do té doby nepředjel :-) 
     Tak jsme si to šlapali ve třech, s tím že onen zbloudilec si to prý najížděl a že to tu zná. Ale jeho navigace
při odbočkách typu: "asi tudy" nebo "myslím, že tudy" nezněla moc věrohodně. Na vysvětlenou musím vysvětlit, že orientace na závodě byla velice důležitá, neboť jak někdo v cíli poznamenal: "To značení bylo dost punkové". Tak tedy kdo v tomto závodě nezabloudil, jako by ho snad ani nejel. V jednu chvíli jsme naši GPS-ku ztratili a jeli jen ve dvou. Potom jsme jednoho dojeli a opět jeli ve třech. Potom ztratili mě a začal jsem se v tom plácat sám. Kopce, který se skoro nedaly vyšlapat z kola, střídaly kopce, které se nedaly vyjít pěšky. Když už byl sjezd, tak ne moc dlouhý, abychom si moc neodpočinuli a opět všudypřítomné "wassršlachy". Jak já už se těšil na tu Českou chalupu, jelikož od ní by to mělo být už relativně z kopce, ale pořád ještě 15 km do cíle. Začínaly už i nějaké ty sjezdy, ale místy pěkně husté až mi i nějaká ta větvička šlehla přes ruku či nohu. Od této části tratě bych dal všechno za celopéro a trochu znalosti terénu. Vždy, když jsem to valil dolů, uviděl jsem někde na kameni malinkatou zelenou šipečku, doprava či doleva a už jsem stál na brzdách a ať se činí nové pláště na zadním kole. Zde měla výhodu GPS-ka, která mě u vysokoškolských kolejí dojela. Tak už to mělo být do cíle jen pár kilometrů, tak jsem se ho chtěl držet až do cíle, i když do kopců jsem měl ještě sil dost, ale v těch sjezdech by mě stejně dal, nebo bych špatně odbočil. Po prudkém sjezdu to nečekaně uhnul doprava, kde jsem dostal přes obličej větví a v následném prudkém výjezdu, jsem nestačil podřadit a litoval jsem řetěz. Tam mi ujel a míra mého nas..ní dosáhla maxima. 
     Do cíle jsem to dojel snad jen kvůli tomu pivu a guláši. Na této "vyjížďce" jsem pochopil pořekadlo: "Vyhrál každý, kdo dojel do cíle". Zjistil jsem mimochodem, že moje rezervy v technice jsou veliké a je třeba na nich sakra zapracovat. Jediné pozitivum bych snad viděl v tom, že jsem dojel živý a zdravý, což se o všech bohužel říci nedalo. A jako bonbónek na závěr mě cestou zpět do Jablonce samozřejmě ještě zastihl déšť. Tímto se tedy tento závod zařadil do sekce závodů, které příští rok určitě nepojedu, i když člověk nikdy neví :-) Jinak jsem dojel na 6. místě…

 

 
KOL-JA _(22.4.2012)
Ahoj kluci,
tak “konečně“ i na mě došlo vypotit pár pozádvodních vzpomínek… Navzdory peprným zážitkům z mého prvního startu,
o kterých dal by se napsati krásný fejeton a které se mnou věrně absolvoval můj kamarád - známý mimo jiné jako osobní trenér fitness, kulturistiky, cyklista a doufám, že už brzy i masér :) - Martin Háze (kterému se ještě naposledy touto formou omlouvám za prožité strasti…), jsem se nakonec rozhodl, možná z lenosti či pocitu vyšumělého kouzla, tyto zážitky ponechat spíše na osobní setkání - nejlépe jako veselé historky k “pozávodní pohodičce s pivem“ ;) a raději vám přiblížím alespoň pár těch “nekonečných“ vteřin v hrazdě…
     Za svůj premiérový start jsem si vybral časovku Kol-ja, která ve mně z loňské sezóny zanechala velmi příjemné pocity, které nebyly způsobeny pouze pódiovým umístěním, ale především zásluhou kvalitní organizace spojené s přátelským přístupem, jež bohužel nebývá v poslední době na závodních kolbištích zvykem… Název časovky je odvozen
od 2 mladoboleslavských vesniček - Kolomuty a Jabkenice (kudy zřejmě v minulosti vedla původní trať…), je v podstatě jednou z prvních jarních silničních časovek, která úspěšně funguje od roku 1995 - především zásluhou charismatického
a hlavně hluboce zapáleného cyklisty Radka Beneše. Trať svým nenáročným profilem vyhovuje zejména silovým a rychlostním typům závodníků… Pro letošní 14. ročník byla trať pozměněna - prodloužením zhruba o 5km na celkovou distanci 26km se startem za vesnicí Jabkenice a dál ve směru - Semčice - Prodašice - Seletice a s cílovým návratem
do Jabkenic. Povrch trati je velmi kvalitní - narušen pouze přítomností 2 železničních přejezdů a cca 0,5km úseku
s hrubším asfaltem před obcí Seletice.  
     A už je to tady - chvíle, na kterou všichni, i Vy doma u televizních obrazovek, již netrpělivě čekáme! Na start dnešní časovky přijíždí s číslem 67 jezdec v modrých barvách stáje SSC… :) Tak asi takto jsem si to chtěl podvědomě užívat, ale vytrhla mě z toho nepříjemnost v podobě probržděné galdy, které jsem stačil ublížit těsně před samotným startem, když jsem se zázrakem vyhnul kolizi s nečekaně manévrujícími kluky Šléglovic… Co tě nezabije, to tě posílí ;) - takže hurá
na start! 3, 2, 1 a jedem…
     Nevím, proč mi hned po startu v palici naskočil tento protestsong od Tomáše Kluse, který se mě držel cca 5km, ale kombinace refrénu: „Za co, Pane Bože, za co…!?“ s těžkými převody byla tak dokonalá, že mi i v rychlosti blížící se
50km/h škubaly koutky smíchy :). Přibližně do poloviny tratě to valilo parádně s větrem v zádech - místy jsem se musel i krotit, abych to nepřepálil, jelikož těžší polovina na mne teprve čekala… 
     Od Prodašic se už jelo na větru a bylo to sakra znát! Tady začínaly tikat ty nekonečné vteřiny a zde se lámal chleba... Nevím, kde se to ve mně vzalo, nikdy jsem to ještě tak intenzivně neprožíval, ale najednou jsem měl v sobě obrovskou sílu hecu - chvílemi jsem měl dokonce potřebu na sebe i hlasitě řvát :)! Mozek úžasně pracoval a krotil přehršel snášejících se emocí - pokles rychlosti, poškození galusky, žízeň, štiplavý pot v oku, únavu… Motivace vygradovala dokonce až
v promítání „životních obrazů“, které mě v tu chvíli posunovaly úplně do jiných dimenzí, ve kterých jsem se cítil být zcela nad sebou samým… :)
     S tímto osvícenským pocitem jsem dojel až za cílovou čáru a v opojném překvapení pro mě pozbylo celkové umístění významu - věřte nebo ne, opravdu jsem si vystačil s radostným pocitem dobře odvedené práce, který mě naplnil... Bednu už jsem bral pouze jako prémiovou odměnu :), které jsem si beztak plně neužil kvůli těžkým myšlenkám z odstaveného auta... :( 

Závěrečné motto:
              Žádné velké vítězství není možné, pokud mu nepředchází malé vítězství nad sebou samým… _{(L. M. Leonov)}
 

 
XC Pivovaru Vratislavice _(15.4.2012)

     Tak jsem v neděli po obědě vyrazil celý natěšený směr Vratislavice na svůj první MTB závod, tradiční jarní cross country
v areálu pivovaru Vratislavice. Moje nadšení krotilo počasí, které oproti sobotě bylo špatný. Zataženo, cca 8°C a nakonec i déšť. Trať byla poměrně technická, plná kořenových pasáží a motanic mezi stromy. Byli tam i dva prudké sjezdy,
po kterých vždy následovala ostrá zatáčka.
     Moje taktika vystartovat v první desítce vzala za své, když jsem nenašlápl pedály a do terénu vjížděl až ve třetí desítce. Moje stíhací jízda brzy přinesla ovoce, nejdříve pád, potom spadlý a namotaný řetěz. To vše bylo během prvních dvou km. Pak jsem se již uklidnil, přestal zbrklit a jel v klidu vpřed. Nakonec jsem celkově dojel kolem patnáctého místa a 
5. v kategorii. Nebýt nevydařeného prvního kola, mohlo to být i lepší. Ale celkově jsem spokojen, protože fyzicky to bylo
v pohodě a technika jízdy se postupně také zlepšovala. Nakonec jsem si to docela užil. Těším se na další závody!
     
Zdar, Aleš.
 

 
50 Cyklorájem Podralsko _(14.4.2012)
Ahoj,
aby jsem se teda trochu uvedl, tak si dovolím sepsat nějaké ty mé poznatky a pocity z letošního prvního závodu. 
     Co jsem si tak zjišťoval, mělo se jednat o nenáročný závod převážně po asfaltkách a cyklostezkách. Během týdne
před závody mi to nedalo a řekl jsem si, že si to tam musím aspoň projet, abych věděl, do čeho jdu a hlavně abych náhodou nezabloudil. Tak jsem nastudoval mapu závodu a spoléhajíc se na svou fotografickou paměť, jel zkoumat. Dopadlo to tak, že jsem dojel na první křižovatku, kde jsem samozřejmě špatně odbočil a dostal se někam úplně do háje, po chvíli zmateného bloudění jsem to tam znechuceně zabalil a jel zase domů s vidinou, že to nějak dopadne.
     V den konání závodu hlásili všelijaké počasí, ale nakonec to vyšlo více než pěkně, jen vítr byl místy docela nepříjemný. Mělo se jet zaváděcí kolo (10km) a hlavní okruh (40km). S Jardou jsme byli domluvení, že se sejdem až na místě.
Na startu jsem se nechtěl cpát nikam dopředu, abych tam náhodou nepřekážel, ale když sem viděl, co za lidi stálo přede mnou, řekl jsem si, že tady nebudu za přizdisráče a zkusím se probojovat trochu dopředu. Nádherně k tomuto účelu posloužilo projíždějící auto, které rozdělilo pole startujících a já se za ním vyvezl až dopředu, kde jsem se konečně potkal
s Jardou.
     Po startu se nasadilo hodně slušné tempo a já se snažil prodrat co nejvíc dopředu. Ve sjezdu se toho všichni nějak báli a tak sem se ke svému údivu dostal až na čelo úvodního balíku. Tam jsem zahlédl, že se už někdo pokusil o sólo únik, ale v tom větru neměl šanci udržet to až do cíle (ale jestli se nemýlím, tak to nakonec stejně vyhrál). Potom taky proběhl nějaký pád, kterému sem se tak tak vyhnul (pak že se na čele pelotonu nepadá). No a na konci úvodního okruhu už se to začalo trochu trhat. V jednom stoupání jsem trochu zaspal a asi 12 lidí odjelo. Snažil sem se je dojet, ale byl sem sám a zrovna se jelo na otevřeném prostranství, kde hodně foukalo. Potom se zajelo do lesa tak sem si věřil, že tam by to šlo, už jsem je skoro měl, jenže mě vynesla jedna zatáčka ve sjezdu a rozestup byl zase stejný. To bylo trochu demotivující a tak sem se nechal dojet skupinkou za mnou, a že se pokusíme o nějakou spolupráci, jenže oni se k ničemu neměli a jen mi viseli na zadním kole, tak sem jim zase ujel. Po pár kilometrech jsem posbíral dva kluky (Richarda Vosyku a Jana Kačírka) se kterýma jsme se vzorně střídali. Když asi 10 km před cílem začali kopečky, začal Richard odpadat. Vzhledem že před i za námi nikdo nebyl, tak jsme na něj počkali a zbytek cesty už moc nestřídal. Asi 5 km pře cílem jsme dojeli Františka Loudu a 3 km před cílem Petra Franka. V té době už jsem si určoval tempo na čele skupiny. Potom šel na čelo František a já si za ním trochu odpočíval. Za ostrou zatáčkou nastoupil, ale to jsem ještě v pohodě ustál. Tak jsem mu zkusil před horizontem taky nastoupit, protože sem si myslel, že za ním už bude sjezd do cíle, jenže trasa vedla ještě přes louku a bohužel síly už nebyly. Tak se dostal přede mě a já si jen hlídal, aby mě ještě neloupnul Honza Kačírek. Prostě si příště musím zjistit, jak vypadá dojezd do cíle. A tuhle skutečnost ještě dokresluje to, že sem potom v cíli spurtoval asi až 10 metrů za bránou s měřením časů.
     Nakonec z toho bylo tede celkové 15. místo a 4. v kategorii. Vlivem zmatení časomíry jsem se sice ocitnul na bedně, ale podle „oficiálních“ výsledků zveřejněných den po závodě tedy platí to 4. místo. Ale šampáňo už mi snad dodatečně nevezmou :)
     
S pozdravem, Kuba Menšík.
 

 
Sardinie _{(24. - 31.3.2012)}
     V pátek 23. 3. v 5:00 hod jsme já, Jarda a Pavel Klinger vyrazili směr Itálie. Důvodem daleké cesty bylo cyklistické soustředění v teplé a slunečné Sardinii. Zde ve městě La Caleta má Jarda svého bratrance, který zde žije již několik let. Cesta byla celkem bez problému, jízda trajektem přes noc již nebyla takový šlágr, ale přežili jsme a ráno kolem sedmé hodiny jsme již vyhlíželi břehy ostrova. Přivítalo nás trochu pochmurné počasí, ale předpověď byla příznivá, takže jsme věřili ve zlepšení. Po ubytování jsme pomalu vyrazili na první lehkou projížďku. Bylo hned jasné, že rovin, které jsme tu chtěli, jezdit moc nenajdeme, což se potvrdilo v dalších dnech. Na závěr první vyjížďky jsme si zazávodili v dešti a úplně promočení se vrátili na ubytování, které skýtalo veškerý komfort, co jsme jen potřebovali. Já jako první podezřelý
na chrápání jsem vyfasoval samotku. Jarda s Pavlem byli ve druhém pokojíčku. Po večeři, na kterou jsme byli pozvání
o Daniela, jsme si dali něco málo vína a již se těšili na první pořádný trénink.
     Náš den měl celkem pevný časový harmonogram - 8:00 budíček, výběh na rozcvičku, nákup a snídaně. Po velké snídani musel přijít odpočinek a příprava na trénink. 10:30-11:00 výjezd na trénink. Po návratu jsem se po sprše pustil do vaření večeře. Po večeři kluci umyli nádobí a pak již byl prostor pro regeneraci za pomoci přístroje Compex, příprava trasy na další den a vypití sklenky vynikajícího domácího vína. Kolem jednadvacáté hodiny nastal čas ulehnout do pelíšku a pořádně se vyspat.
      Předpověď počasí na neděli se vyplnila a tak jsme za slunečného počasí vyrazili směrem do středozemí. Tempo bylo poměrně slušné, a tak jsme si připsali kolem 130 km a přes tisíc výškových metrů. Pro podrobnější info se můžete podívat na server, kam Jarda ukládal údaje z Garminu. Pro další den jsme si nechali poradit trasu od Daniela a byla skutečně pěkná, ovšem kopců jsme se nevyhnuli, a tak převýšení činilo asi 1440 metrů. V úterý jsme již do kopců zamířili úmyslně a přidali i na intezitě při jejich vyjíždění. Ve středu jsme zařadili volnější výjíždku a na odpoledne se domluvili s Danielem, který nás vzal na pěší procházku po místních kopečkách - ve výšce cca tisíc metrů. Ve čtvrtek jsme naložili kola do auta a vyjeli směrem na sever k pobřeží Costa Smeralda. Zde byla k vidění zase jiná krása, ikdyž kopce se neztratili. V pátek jsem vyrazil sám do kopců, kde jsem trénoval intenzitu v anaerobním pásmu. Kluci jeli opět autem směrem na jih, kde projížděli pobřeží, avšak nakonec nastoupali přes 2400 metrů. Sobota proběhla již ve znamení příprav na cestu zpět.
Na kolo jsme však ještě vyrazili, asi na 3 hod. Pak již nastalo balení, úklid a rozloučení s Danielem a jeho družkou Flávií.
     Závěrem bych chtěl poděkovat mým spoluúčastníkům za příjemný pobyt a skvělou spolupráci. Myslím, že jsme si
ve všem vyšli vstříc a vše proběhlo bez problému a hlavně bez pádu na tréninkách, kde jsme jezdili zodpovědně ve střídání a především bezpečně. Zvláštní dík patří Pavlovi, který poskytl ideální automobil pro uskutečnění našeho výletu a odřídil většinu cesty. Samozřejmě nesmím zapomenout ani na Jardu, který zase vše domluvil se svým bratrancem Danielem a ten nám vyšel ve všem vstříc a velmi nám pomáhal. Velké díky všem!
     
 Aleš

 
GP polských amatérů _{(24. 3. 2012)}

Ahoj přátelé,
přináším poslední report z letošní sezony, kterým je stručný popis mého startu na závěrečném závodě Grand prix polských amatérů v Jakuszycích 24.3.2012. Jelikož se ve stejném termínu konalo i mistrovství Polska a taky MČR v Harrachově, byla konkurence hezky prořídlá. Nebýt jistých byrokratických překážek, startoval bych radši na MČR na mojí oblíbené desítce bruslením, leč osud (a ze značné části i moje lenost) tomu chtěly jinak. Jelikož nemám aktivní FIS kód, tak nashledanou......
     Abych řekl pravdu, už mě všechny ty klacky v podobě licencí, které mám pod nohama, a které mi tam naházeli všemožní sportovní bafuňáři, začínají dost štvát. Za chvíli nebude možné bez nějaké podělané licence vystartovat ani
v Jičínské cyklolize..... Členství ve svazu lyžařů, výkonnostní třídy, fis kódy, v cyklistice pak licence ČSC, UAC, masters a já nevím čeho všeho ještě – vůbec se v tom neorientuji a ani nemám zájem – já chci závodit a ne někde shánět nějakou kartičku, díky které mi bude milostivě umožněno vystartovat na tom či onom závodě. V peněžence tahám víc všelijakých průkazek, než kolik tam mám bankovek. Občanka, řidičák, pas, kartička pojišťovny, další kartička pojišťovny :-), pak průkaz, díky kterému mě policisté nazastřelí - když dělám svojí práci, potom další průkaz, při kterém mě zase pro změnu lidi na ulici nedají po držce - když dělám svojí druhou práci, pak kartička, kterou se prokazuji tam, kam chodí lidé - co ovšem zase nemají práci.... :-D, kartička k zubaři, kartička na slevu v Tescu, Intersportu, průkazka na vlak a karta
na autobus......ještě chybí karta na obědy, isic karta a studentská karta, ale to už tam naštěstí nemám. Zato mám auto, a v něm jeden techničák, druhý techničák, osvědčení o emisích, zelenou kartu, a pak taky ještě rok prošlou zelenou kartu :-) a taky dva roky prošlou zelenou kartu :-) a tři roky prošlou.... :-)...... Ne, nechám toho, určitě by se toho našlo ještě hodně – tímhle jsem chtěl jenom poukázat na tu byrokratickou složitost a nesmyslnost. Žel Bohu jsou takové poměry i ve sportu, což je paradox, protože sport je pro mě právě ta sféra, kam se uchyluji, abych podobným poměrům z „reálného“ života unikl.....
     Co se týče samotného závodu, tak se jelo 7,5 km klasicky s hromadným startem.(3x2,5km okruh). Vedro bylo jak
v létě, a jelikož nedisponuji žádnými takto extrémními klistry, musel jsem to sfouknout univerzálem do tepla od Swixu. Když jsou podmínky, tak to bývá občas docela dobrý vosk, ale v 15 stupních ve stínu to už je bída. Odrazit se z něj sice dá, ale je to zároveň solidní brzda. Pro všechny případy jsem ho tam moc nedal a jel hodně na hladko.
     Celkem startovalo odhadem asi 30-50 lidí. Před závodem jsem byl některými známými „varován“, že konkurence asi nebude největší a že třeba vyhraji o 5 minut :-D Až takto „tragické“ to zase nebylo, ale je pravda, že když jsem se
v polovině prvního okruhu z první pozice ohlédl (na nejvyšším bodě trati), byli jsme tam ve skupince už jenom tři. Já, jeden Čech a jeden Polák. Pak přišel průjezd stadionem dolů a klistr hezky zapracoval. Oba borci mi ve vajíčku ujeli. Teď už vím, že jsem měl jet na úplně hladkých lyžích celý závod soupaž – 2,5km okruh je v Jakuszycích profilově dost lehký a ty dva vážnější kopečky byli zase poměrně krátké, že by se v nejhorším daly vyběhnout stromečkem. Beztak jsem nakonec jel 80% trati soupaž nebo soupaž s nohou. Rozhodně se tu dalo ve sjezdech víc ztratit, než ve stoupáních získat.
     Zezadu nebyla šance, že by mě někdo dojel, naopak já jsem v druhém kole dojel Poláka, a v nejvážnějším stoupání mu i ujel. Dolů to naštěstí nestáhl a v dalším kopečku jsem mu poodskočil již definitivně. Takto jsem v pohodě dojel na druhém místě až do cíle, toho Čecha jsem viděl celou dobu asi 100m před sebou, ale z kopce mi to prostě nejelo - nebyla šance ho dotáhnout, i kdybych na něj v každém stoupání 50 metrů stáhnul.
     Bylo to tedy pěkné zakončení závodní sezóny, ani jsem se nenadřel a hezky se svezl. Konkurence byla asi jako bývá
u nás na akci typu „....Sokol Zelená Lhota pořádá veřejný závod Zlatá lyže....“, ale s jedním výrazným rozdílem. U nás jsou takovéhle závody většinou na tratích, které jsou skútrem projety někde na poli a každou chvíli z nich leze hlína. Tady bylo vše perfektní, rolba najela 3 stopy, všechno rovné a na to počasí i dost tvrdé. Co mě velmi překvapilo, byl fakt, že závodníci, které jsme předjížděli o kolo, nám nejenom ochotně sami od sebe uvolňovali stopu, ale ještě nám hlasitě fandili :-D Stát se to tady u nás, tak bych to považoval za nějaký ožralecký výsměch. Asi se napřesrok odstěhuji do Polska :-)

     Skol!

 
6. Bieg _{(11. 3. 2012)}

Ahoj,
přináším report ze dvou uplynulých víkendů. Jelikož jsem se k tomu minule nedokopal, tak to teď sfouknu oboje najednou. Žel Bohu paměť již tolik neslouží, takže v případě předminulého víkendu za úplnou pravdivost informací neručím :-)
    V neděli 11.3. mě čekal v Jakuszycích předposlední závod poháru SNS. V sobotu jsem ještě uvažoval o skicrossu
v Bedřichově, ale po loňských zkušenostech jsem tam nakonec radši nejel :-) 
     Nový mokrý sníh a vyšší teplota mi bohužel příliš radost neudělaly. Po startu se pádilo ze stadionu rovnou nahoru
na Samolot, pak pár smyček nahoře a nakonec Dolním Duktem zpět. (to je info pro ty, kdo to tam znají). 
     Start mi moc nevyšel, ale tragédie to taky nebyla. Hned po startu přišel největší a nejdelší kopec, a jako vždycky ho samozřejmě nejvíc napral Pavel P. Během chvíle měl díru snad 50m, která dále narůstala, až už ho nikdo z nás dalších až do cíle neviděl. Pak se vytvořila další skupinka, v ní byl polský démon Robert Faron, dále pak David Šrůtek z Machova, Tomáš Čada z Toko teamu, Galik z Poreby a nakonec já, zuby nehty se držící a pomalu zjišťující, že to dneska moc neklouže. Až na mě a Galika jeli všichni dlouhou trasu. Za chvíli se trhnul i Faron a zbyli jsme tam čtyři. Kousek
před koncem kopce si ti dva borci přede mnou najednou usmysleli, že vpředu jedoucí Čada jede moc pomalu a rozhodli se ho předjet. Mlel jsem z posledního (alespoň se mně to tedy zdálo), ale přesto jsem se rozhodl je následovat. Dal jsem si
v rychlosti pár motliteb a pověsil se za ně. Nahoře začal David Šrůtek trochu odjíždět, ale já jsem se rozhodl soustředit pouze na souboj s Galikem. Nechal jsem ho odjet a pár kiláků jel za Galikem a sledoval, že dnes asi dobře nenamazal
– z kopců jsem ho totiž dojížděl. Mně se to naopak trochu rozjelo, protože sníh se nahoře změnil. Když se mi zdálo, že čas nadešel, tak jsem Galika předjel a celkem v pohodě mu ujel. Šlo to až moc snadno. Za chvíli jsem dojel ještě i Farona, který když mě uviděl, tak se trochu zděsil, zařadil těžší převod, a zase mi radši kousek poodjel :-)
     Nicméně těch pár desítek metrů za ním jsem dojel až do cíle, kterým jsem projel sice až na 4.místě, nicméně ty 3 borce přede mnou čekalo ještě jedno kolo. Na krátké trati jsem tedy opět vyhrál :-) Tím jsem si dokonce zajistil v předstihu vítězství v celém seriálu, protože v posledním závodě se už přede mě nemohl nikdo dostat. Takže celkem spokojenost :-)

Bieg Finalowy _{(18. 3. 2012)}

     Další víkend jsem měl v sobotu 17.3. startovat na Benecku na 15km klasicky s intervalovým startem, ale kvůli náhlému příchodu léta jsem si to nakonec rozmyslel. Klasiku na břečce opravdu nemusím. Navíc na Benecku......
     Vydal jsem se tedy pouze v neděli do Jakuszyc na finále SNS. Počasí bylo pro mě opravdu hrozné. Rovnou se přiznám, že toto opravdu nenávidím – lyžování v létě na čemsi, co snad kdysi byl sníh, ale teď je to jakási kašovitá hmota..........takhle nějak si představuji, že to vypadá, když hodí šavli Děda Mráz :-D
     Konkurence se sešla slušná, zejména start dvou polských reprezentantů Macieje Staregy(pravidelného účastníka světových pohárů) a Pawela Klisze dával tušit, že dnes budu mít s případným vítězstvím asi dost problémy :-D
     Start se mi skutečně nepovedl, vystartoval jsem asi na 10. místě, což není nic moc – vzhledem k tomu, že jsem startoval z první vlny, která má asi jenom 20 závodníků. Bohužel po startu následoval kopec, kde se nedalo vůbec předjíždět. Zkoušel jsem to chvíli soupaž po straně, ale v měkkém sněhu nebyla šance. Čelo mi začalo beznadějně ujíždět. I když to mi vlastně ujelo už na startu. Teď mi začal ujíždět Galik, který si asi řekl, že mě alespoň jednou za sezonu porazí :-) Vzhledem k jistotě celkového prvenství jsem nastupoval do závodu vlastně pouze s jedním hlavním cílem – porazit i naposled Galika – takže teď se mi začal plán těžce rozpadat :-) Aniž bych chtěl zabředávat do nějakých schizofrenních vod, tak musím zmínit fakt, že jeho nástup jsem nezachytil kvůli jednomu závodníkovi, který mě blokoval a vůbec se mu nechtělo mě pustit před sebe – a tím závodníkem nebyl nikdo jiný než syn samotného Galika :-D Dobře se na mě kluci domluvili :-D Mladý Galik bruslil hezky přes celou cestu, nereagoval na křik, kletby, prostě na nic, a tatík mezi tím hezky frnknul. Nakonec jsem ho přece jenom předjel, ale tím trápení neskončilo, ale spíš začalo. Na následující rovinaté pasáži mi to vůbec nejelo, a jakákoli snaha o silnější záběr končila propadnutím hole nebo lyže jen hloub do těch sraček - a
v konečném důsledku tedy spíše ztrátou rychlosti. Za chvíli jsem před sebe radši pustil těsně za mnou jedoucího Vítka Černého a pokusil se trochu vyvézt. Měl jsem dost. Být to padesátka, tak bych to už zabalil, ale vzdát desítku, to se jen tak nevidí, takže jsem si to musel protrpět. No a za chvíli přišlo finále, když mě předjela holka :-D Potupa byla dokonána
:-D Je sice pravdou, že to byla polská reprezentantka Anna Starega, ale to nic nemění na faktu, že pro moje ego to byla potupa. Být to tak Marit Bjoergen nebo Justyna, tak bych se s tím snad ještě srovnal, ale takhle?! :-D 
     Ve sjezdu mně i s Vítkem trochu poodjeli, ale pak přišlo stoupání, a já je musel předjet. Prostě musel :-) Jiná možnost neexistovala. A tak jsem je předjel :-) Trať tady byla trochu tvrdší, a tak jsem jim i ujel. Poté jsem dokonce předjel ještě dalšího borce. No a po chvíli jsem dojel Tomáše Čadu a předjel ho taky. Stále se mně ale jelo mizerně, i když teď jsem mohl mít alespoň škodolibou radost, že se na tom takhle neplácám sám. Následoval mírný sjezd, nebo spíše rovinka, Dolnym Duktem do cíle. Bylo to tady tak rozsekané, že bylo lepší jet soupaž ve stopě. Nejen pro mě, jeli tady tak všichni. To byla dobrá zpráva, protože jestli si na něco věřím, tak to jsou soupaže. Nakonec jsem tedy dojel i samotného Galika, a pak mu kousek před cílem ujel :-). Kdo byl všechno přede mnou na dlouhé trati, to nevím, ale na krátké tam byli jen ti dva Poláci, takže nakonec z toho bylo třetí místo a hlavně znovu Galikův skalp :-) Na první místo jsem ovšem ztratil více jak
3 minuty, což je na 10,5km pořádná díra. Vůbec celkově to bylo jedno velké utrpení. Ale protože jsem zvyklý hledat chyby všude jinde jen ne u sebe, hodím to tentokrát na ten měkký a rozbředlý sníh :-D Na něm se to vážně nedalo, alespoň ne pro člověka s mojí postavou. 
     Celkově jsem ovšem s letošním ročníkem SNS spokojen, narozdíl od loňska jsem si dobře propočítal body, které potřebuji k celkovému vítězství a zařídil se podle nich. Loni to byl z matematického hlediska pěkný debakl :-D Největší radost mi ovšem udělalo, když jsem po závodě roztočil v obchodě Salomonu hlavní výhru, totiž šek na 1200Zl. Dobrá nákupní horečka :-D Pochválena budiž „Polana Jakuszycka, Polska“.  
      Nyní mě ještě čeká o víkendu snad jeden závod v Jakuszycích na 15 klasicky a tím nejspíš pro tuto sezonu se závoděním končím. Původně jsem chtěl startovat ještě 1.4. na MČR na 50km na Mísečkách, ale mám už nějak dost, a při představě, že budou podobné podmínky jako minulý víkend........ Svůj start nevylučuji, ale pravděpodobný není. Nicméně
na lyžích se budu snad vozit až do té doby, než sníh definitivně roztaje, takže pokud se někdo chcete přidat, máte ještě možnost :-)
     Vám, co cestujete drtit kilometry do exotiky, přeji, ať si užijete soustředění v teple (i když tam bude možná větší zima než tady :-D), ale zase nějak moc neblázněte, ať na mě nemáte před sezónou příliš náskok :-D
     
Skol!
                                                                                                                                                                                                       

 
Krkonošská 70 _{(3. 3. 2012)}    
Ahoj,
minulý víkend byl skutečnou závodní lahůdkou. Konal se totiž můj oblíbený Bieg Piastow v Jakuszycích a navíc ještě Krkonošská 70 ve Špindlu, letos premiérově i pro jednotlivce na trasách 25 a 50km. Čekalo mě tedy těžké rozhodnutí, čemu dát přednost - buď nedělním Piastům na 50km skate, nebo sobotní sedmdesátce - tedy padesátce:-). Dát
2 padesátky ve dvou dnech na solidní úrovni nepřipadalo v úvahu.... Další varianta byla také zkusit kratší tratě - 25km v sobotu ve Špindlu a 30km v neděli v Jakuszycích. Přiznám se, že jsem o tom dlouho uvažoval - dalo by se to odjet
bez problémů a navíc v neděli bych měl, narozdíl od padesátky, reálné šance dostat se na pódium :-D (na Piastech je bedna pro prvních 10).
      Nakonec jsem se rozhodl jít neprozkoumanou cestou a okusit první ročník K70 pro jednotlivce - přirozeně na hlavní trati - tedy na 50km. Piasty jsem jel loni i předloni a chtělo to už změnu....
     Již na začátku při registraci jsem ale udělal velkou chybu. Výjimečně jsem se zase jednou rozhodl zaplatit startovné předem a to jsem neměl dělat. Jakmile jsem totiž už finančně zavázán k nějaké účasti, tak přímo úměrně k výši investice roste také riziko, že se něco posere a já o ten start přijdu. A to doslova :-)
     Ve čtvrtek večer mě bohužel poslalo z hodiny na hodinu do kolen jakési onemocnění zažívacího traktu. Čekaly mě velmi nepříjemné a bolestivé okamžiky, kdy jsem si myslel, že v nejbližších minutách nejspíš porodím Vetřelce, nebo něco podobného. Do rána žádné zlepšení a já se po probděné noci smířil s tím, že tento víkend bohužel závodit nebudu. Leč jak rychle choroba nastoupila, tak rychle také v pátek odpoledne odešla :-) Mírným optimismem naladěn, šel jsem si
v podvečer připravit lyže.....co kdyby to přece jenom nakonec vyšlo.....
     Večer jsem kouknul na zprávy a patrně z hrůz, které jsem tam viděl, nebo z toho, že vajíčka se už na burze dostala přes magickou hranici 5Kč za kus, jsem se náhle doslova a do písmene......posral :-D Choroba mi tedy ještě neřekla poslední sbohem a po kratší pauze očividně postoupila do dalšího levelu.
      Poté, co jsem první polovinu noci strávil na trase postel-mísa, jsem se znovu, tentokrát již definitivně, se zítřejším startem rozloučil.V sobotu ráno před startem jsem pro jistotu ještě vstal z postele, abych se přesvědčil, že v tomhle stavu vážně jet nemůžu a dal jsem závodění sbohem......

                                                                                          *    *    *
      Hodinu poté sedím s lyžemi v autě a jedu směr Špindl. Nejspíš mi z toho sportu již definitivně hráblo :-) No co, alespoň si vyzvednu tu čepici, co dávají na startu a pojedu zase domů.....
      Na startu jsem otestoval TOI-TOIKY, a poté si šel vyzvednout startovní balíček. Nevím přesně kdy a kde se mi najednou zrodil v hlavě ten nápad, ale byl v pravdě geniální - zkusím se přehlásit jen na pětadvacítku, tam je první polovina trati v podstatě téměř neustálé stoupání a druhá klesání - kdykoli to tedy mohu v případě krize otočit a pohodlně sjet
do cíle. A tak se taky stalo, padesátce jsem dal sbohem a došel si pro číslo na 25km.
       V osm hodin začali po 30 vteřinových intervalech startovat družstva na 70, 50 a 25km. Až po nich přišli na řadu jednotlivci, taktéž ve 30s intervalech - ve vlnách podle kategorií. V mojí, pouze několikačlenné vlně, jsem šel hned po startu do čela – nevím proč - i když mně bylo všelijak, tak duch závodníka ve mně asi zvítězil :-) Na konci úvodního stoupání
do sjezdovky jsem měl za sebou jednoho borce z Rossignol racing teamu a dál už jsem neměl přehled. Jeli jsme totiž
v mnohakilometrovém hadu lidí složeném z bezmála tisícovky závodníků, kteří startovali před námi. Předjížděli jsme družstva i jednotlivce z padesátky.....vůbec jsem neměl přehled o tom, kdo jede se mnou pětadvacítku. Jel jsem svižné tempo, ale rozhodně ne podlahu - na to jsem se příliš bál, že si z toho nadělám do kalhot. Krom toho mě zatím nikdo nepředjel, takže to nebylo ani potřeba. Další věkové kategorie za námi startovali po 30s, takže bylo jisté, že zatím neztrácím na první místo víc jak půl minuty. Po zhruba půl hodině a asi třech stovkách předjetých závodníků(masakr :-)), jsem se dostal na Pláň k horní stanici lanovky a dále pak kousek před Klínovky, kde se moje trať odpojovala od padesátky a sedmdesátky a začala se pomalu stáčet směrem zpět. Najednou jsem měl volný rozlet - přede mnou nebyl vůbec nikdo, a když jsem se na dlouhé rovině ohlédl, tak jsem zjistil, že za mnou také ne. Až jsem si nebyl jistý, jestli jsem ještě vůbec na trase :-) Dolů to na zmrzlé trati letělo až příliš, takže jsem si na absenci dalších osob ani nestěžoval. Na křižovatce
nad Strážným jsem málem přežehlil pořadatele, a pak následoval poslední vážnější kopec nahoru. Na jeho konci jsem se ohlédl a za mnou stále nikdo. Kde sakra zůstal ten Rossignolák? Možná si v tom davu ani nevšiml, že jsem ujel, a teď tam někde jede a myslí si, že v pohodě vede.....
      Každopádně jsem dojel první až do cíle a dokonce v sobě i udržel všechno, co jsem udržeti chtěl. I když po 2 denním skoropůstu to nebyl až zase takový problém :-) Padesátku bych asi nedal - na trati jsem kvůli zažívání radši ani neobčerstvoval a to by se na tak dlouhé trati nedalo. A až bych do sebe v polovině závodu někde u Pražské boudy kopnul Karbošneka a on by vzápětí na oplátku nakopnul mě, tak to bych si asi moc nechválil....:-)
     Nakonec tedy spokojenost, pětadvacítka byl dobrý kompromis, zvítězil jsem zhruba o 2 minuty - i když musím přiznat, že konkurence zde nebyla kdovíjaká..... Na to se ale historie ptát nebude :-D
     I když jsem měl v cíli „dost“, tak jsem stejně využil několikahodinové pauzy do vyhlášení výsledky a znovu si lážo plážo vyjel nahoru na Klínovky a za nádherného počasí trochu polyžoval. Poté jsem si ještě slavnostně vylezl na podium
před takové množství lidí, až jsem z toho dostal málem akutní sociofobický záchvat :-)
     Zdálo by se tedy, že se nakonec jednalo o naprosto dokonalý den. Leč jedna věc mi zážitek ze sobotní akce přece jenom kalí. Zdá se, že jsem to kupodivu nebyl já, kdo se asi onoho dne a na onom místě posral!!!
     Když jsem se slavnostně vracel z bedny pro věci do jednoho z asi 5 stanů k tomuto účelu určených, koukám - stan nikde. Ne že by zmizel, ale prostě ho už pořadatelé začali skládat. Místo něj tam byla nyní hromada tyčí a plachet a několik pobíhajících pracantů. A kde mám sakra věci?!?!......Realita bohužel předčila i tu nejbujnější fantazii. O pár metrů dál se na zemi válela naházená hromada lyží, holí, bot, batohů, oblečení.......prostě chtěli složit stan, tak jeho obsah vyházeli ven na hromadu. Jako na skládce. Původně jsem měl úhledně svázané dva páry lyží opřené uvnitř o stěnu stanu, ale nyní se mi podařilo při prvním ohledání místa činu vytáhnout z hromady bordelu pouze jednu svojí Sportenku. Zanedlouho jsem našel svoje karbonky hůlky - ležely v severní části skládky pod asi dvacetikilovou krosnou, samozřejmě řádně namotané mezi lyže dalších závodníků. Určitě si to moc chválily, pro karbon to je skvělá masáž. Měl jsem chuť popadnout prvního borce z té úklidové čety a Kličkovsky ho poslat k zemi. Chápu, že sobotní odpoledne asi nikoho nebaví strávit stavěním a bouráním stanů pro nějaké pošuky, co se s číslem na zádech honí po horách, ale trochu citu by to chtělo. Asi hochy taky každý den nasere tisíc a jedna věc, jako mě, ale to ještě není důvod naházet někomu lyže
na hromadu jako trubky od lešení!
      Nakonec jsem spolu s ostatními závodníky za společného lamentování našel vše, co jsem hledal. Viditelné škody
na materiálu nejsou naštěstí žádné, ale až mi při příštím závodě prasknou při prvním odpichu hole, tak vím, komu mám poděkovat....:-(
Více zde: Krkonošská 70

Skol!

 
Bieg Pucharowy _{(26. 2. 2012)}
Ahoj,
přináším report z další akce, totiž víkendové části poháru SNS v Jakušicích, i když tentokrát vážně nevím, o čem psát..... :-) No, tak snad něco vypotím...... :-D
     Pořadatelé připravili trať na 5km okruhu, kde se jel minulý týden světový pohár. To mělo být velké lákadlo pro závodníky, nicméně jestli to zvýšilo počet startujících, tak to netuším. Trať byla oproti jiným závodům v tomto seriálu poloviční, tedy krátká varianta 5km a dlouhá 10km. Nechápu, proč se nejelo jako jindy 10 a 20km - mohli se jet na krátké dvě a na dlouhé čtyři kola....pořadatelé se asi báli, že by se na trati motalo moc lidí najednou. Vzhledem k několika ostrým sjezdům to sice nebylo až tak od věci, nicméně pro mě to znamenalo, že budu závodit téměř ve sprintu - 5km distance má k němu totiž už hodně blízko. Bohužel jsem nemohl jet dlouhou trasu, protože jezdím na celkové hodnocení v krátkých a ze startu
na dlouhé by se mi nezapočítaly žádné body....  
     V Jakušicích bylo cca jeden stupeň pod nulou a na ledovém podkladě asi 5 cm nového sněhu, který posloužil jako vynikající brzda :-) Po takovém zjištění bych obvykle nešetřil všemožnými vulgarismy, protože takovýto nový sníh opravdu nesnáším, ale tentokrát jsem byl spíš vděčen, protože na ledové trati, která tam po celý uplynulý týden byla, by některé sjezdy byly skutečně na hraně.
     Start byl individuální, v pořadí podle průběžného počtu bodů - dlouhá i krátká trasa dohromady, rozestupy 10s. První startoval Pavel Petr (ten jel ale dlouhou), pak já a za mnou tradičně Zbygniew Galik z Poreby, můj největší soupeř
na krátké. Dál nevím :-) Cíl byl jasný - držet Pavla na dohled, nebo se ho pokusit sjet, protože trať byla profilově opravdu těžká, a bylo jasné, že to jsou přesně podmínky pro něj - co se týče kurzových sázek, tak byl rozhodně favorit číslo jedna, takže nenechat si ho odjet, znamenalo téměř jistotu úspěchu :-) Taktika jinak nebyla žádná, prostě podlaha od začátku do konce.... :-) 
      Už v prvním kopci, asi 500m po startu, se mně bohužel ztratil z očí. Ne proto, že by mně odjel, ale proto, že se strhla famózní chumelenice. Něco podobného jsem již dlouho neviděl. Nebyla to žádná futeř, vlastně skoro nefoukalo, ale intenzita sněžení byla ohromná. Než jsem vyjel ten kopeček, tak byly snad 2cm nového sněhu. Neuvěřitelné. Ovšem jet to přestalo také neuvěřitelně. Jako bych byl na písku :-( Čekal jsem, že mě Galik každou chvíli zezadu předjede. Několikrát jsem se ohlédl, ale naštěstí nebylo vidět dál než pár metrů, takže jsem se alespoň nemusel stresovat, jak se ke mně přibližuje :-) V takovémto bílém temnu jsem, přírodě navzdory, oderval celé kolo. Když jsem vjel do cílové rovinky, jako mávnutím kouzelného proutku sněžit přestalo, a kde se vzal, tu se vzal, několik metrů přede mnou se z mlhy vynořil Pavel. Pár vteřin jsem na něj tedy sjel. Jeho ještě ovšem čekalo druhé kolo. 
      Chvíli po mně projel cílem Galik, a kupodivu s větším odstupem, než za mnou vystartoval. Celkem o 6 vteřin. Žádná sláva, ale počítá se :-) Ani nikdo další z první desítky se přede mě nedostal. Pomalu jsem se tedy začal připravovat
na oslavu vítězství...... Leč co se nestalo. Neznámý vetřelec vmísil se nenápadně do startovní listiny :-) Lstivě využil situace prvního startu v seriálu, tedy žádných bodů a zadní startovní pozice, a zákeřně mě ze zálohy zařízl :-D Nutno tedy podotknout, že zase tak neznámý nebyl. Loni absolvoval celý seriál, ale letos jsem ho viděl poprvé. Věkem ještě junior, ale
na hodně krátkých distancích mě porážel už loni – co si pamatuji, tak měl vždy famózní start a po 2km býval přede mnou tak 200m. Pak jsem ho začal obvykle pomalu sjíždět, abych ho, s železnou pravidelností, zhruba na osmém kilometru předjel :-D Podle tohoto vzorce jsem tedy neměl mít na 5km trati nárok, a taky jsem neměl :-D Když k tomu připočteme to, že on jel zezadu na ujeté trati, kdežto já si razil cestu novým sněhem, byla z toho nakonec bezmála dvacetivteřinová facka :-)  
     Podobný lišák se vyskytl i na dlouhé trati, takže i favorit Pavel se musel spokojit „až“ s druhým místem. Zajímavostí je, že onen „lišák“ si na něj téměř celý náskok najel už v prvním kole, když využil toho, že nemusel jet čerstvým sněhem.
V druhém kole, když byla trať uježděná už pro oba stejně, tak i časy měli zhruba stejné.....což jen potvrdilo mojí domněnku, že startovat vepředu nebylo tentokrát úplně nejvýhodnější....
     Jinak z mé strany s druhým místem spokojenost, vyjel jsem si potřebnou porci bodů, nepatrně znovu odskočil Galikovi, po závodě za azurového (!!!!) nebe krásně polyžoval, v tombole opět nic nevyhrál.....takže paráda, vše tak jak má být, co víc si přát :-)

Skol!

     P.S.: I když mě ten nový sníh pocitově hodně přibrzdil, tak jsem nebyl sám. Po závodě jsem při testu zjistil, že jsem měl rychlejší lyže než Pavel i než Galik..... Aby to náhodou nevypadalo, že ty svoje prkna nějak pomlouvám :-) To vůbec, odvedly výbornou práci :-)

 

Přebor HZS v běžeckém lyžování: Bedřichov – Nová Louka _{(22. 2. 2012)}

Ahoj,
tradiční závod pořádaný pražskými hasiči přilákal slušný počet závodníků, cca 50. Podmínky byly celkem dobré, sníh uježděný mokrý firm, teplota kolem nuly, ale mlha. Namazal jsem 2/3 žlutého a 1/3 červeného LF. S lyžemi jsem byl spokojen, na moje poměry to jelo krásně. Takže jsem s dobrým pocitem vypálil hned o startu a dařilo se mi jet převážně 1:1s dlouhými skluzy. Z kopce na Krystiánov se vyplatilo jet ve stopě, která byla umydlená jak sklo. Byl to dolů takový sešup, že jsem málem nevybral tu pravotočivou zatáčku. Vše ale dobře dopadlo, a tak jsem dorazil do cíle v čase 38:38, což byl oproti loňsku o 2 minuty lepší čas. Konkurence však byla silná, a tak to stačilo na celkově 8. místo a 3. místo
v kategorii. Celkově jsem velice spokojen - hlavně s fyzickým výkonem i lyžemi…
 
Aleš

Vš liga - sprint dvojic - Vysoké n/J _{(19. 2. 2012)}

     Dostal jsem důvěru sepsat reportáž z nedělního závodu. Nejsem sice takový písař jako Tomáš, ale pokusím se. Moje případné hrubky prosím omluvte, český jazyk nebyl ve škole můj oblíbený předmět.
    Už ráno to nevypadalo na nějaké super lyžařské podmínky, husté sněžení, mlha, bořící se vlhký sníh. Ikdyž se pořadatelé snažili, trať nebyla vůbec ideální. Také to podle toho vypadalo! Můj tygří skok a pád při rozjíždění by ještě nebyl nic tak hrozného. Vše začalo v prvním kole, kdy se Tomáš dostal do kontaktu s jiným závodníkem při souboji o pozice, nastal pád, vypadnutí lyže z vázání a časová ztráta. Do druhého kola jsem vyrazil z nějaké patnácté pozice a moje výkonnost stačila pouze na udržení pozice. Při předání štafety jsme se s Tomem lehce neshodli, a tak jsem skončil na zadku. Krom lehkého posměchu to však nic neznamenalo a Tom vyrazil stahovat závodníky před námi. Povedlo se mu stáhnout několik míst a předal mi tak, že jsem měl před sebou na dohled skupinku asi 5 lidí. Já jsem se však již nedokázal více přiblížit a spíše jsem ztratil. V posledním kole Tomáš letěl a opět stáhl několik míst, pak však přišlo nešťastné přišlápnutí hůlky v cílové rovince a pád. Opět vypadlá lyže a ztráta několika pozic. Já to završil v posledním kole krásným pádem ve sjezdu na bok a ztrátou dvou pozic. Celkově to prostě byla smůla, ikdyž u mě spíše nedostatečná technická vyspělost. 
    Mě ale více zklamalo chování některých závodníků. Posměšné pokřikování a nejapné poznámky na ostatní opravdu nejsou znakem sportovního chování. Začínám myslet, že někteří „výkonnostní lyžaři“ jsou prostě „frajeři“ a to v horším slova smyslu. To z cyklistiky neznám...

Aleš

 
Štafety...
     Zde se nebudu moc rozepisovat, protože to, co se dělo v neděli, to se ani nedá popsat :) Krom toho milosrdná selektivní paměť se již od včerejška snaží vytěsňovat negativní vzpomínky, takže kdoví, jak se to vlastně všechno seběhlo. Vlastně už si na to ani moc nevzpomínám...:-D 
     Po sobotě možná vše vypadalo na právě proběhnuvší debakl, ale v porovnání s tímhle to bylo.....otřepaná limonáda :-) Jako Kozákov proti Everestu. Diskotéka v Poniklé na koupališti proti karnevalu v Riu. Kelly Family proti Sepultuře....
     Ve zkratce řeknu jen to, že jsme jeli s Alešem každý 3x 1,5km okruh, já jel 1., 3. a 5.kolo, Aleš 2., 4. a poslední. Vše bylo v pohodě asi tak 300m před první předávkou, když mě nějaký maniak zezadu sundal. Poté mi další na zemi přejel lyži, která mi odepnula(!!!!) a ujela o několik metrů po trati zpět. Musel jsem se pro ni vracet, pak nešla nasadit, protože jsem měl ve vázání sníh.......a bylo po závodě :-( Z pátého místa jsem se propadl.....já nevím ani kam.....Na patnácté?
Na dvacáté? Kolik jsem mohl ztratit? Třicet vteřin? To by bylo hodně i na patnáctce, takže při sprintech....... 
     Při předávce jsem nemohl nalézt Aleše, protože se před startem svlékl z bundy, a já, bez brýlí samozřejmě značně slepý, jsem v tom davu intuitivně hledal modrou barvu, ačkoli Aleš byl dávno v barvách úplně jiných. Ten asi vytušil mojí bezradnost a naštěstí si mě sám našel, jinak bych ho v tom hloučku asi hledal doteď :-)
     Jak jel Aleš, to nevím, protože jsem se pokoušel s Jakubem opravit číslo, co se mi sesouvalo z ramene a bránilo mně
v pohybu rukou -u lyžování docela problém :-) Nakonec jsem to vzdal, a číslo si sundal s tím, že finišovat bude
na posledním úseku Aleš, takže ho stejně nepotřebuji. To se však těžce nelíbilo jednomu z pořadatelů, který mi začal vyhrožovat já nevím čím vším - jakože bez čísla to tedy nepůjde.Na moje námitky, že je roztržené a nedá se v něm jet, jsem obdržel radu, že si ho mám vyměnit v závodní kanceláři :-D:-D:-D:-D Tak já nevím, buď si ten chlap něco šňupnul...... Tou dobou zbývalo do Alešova příjezdu pár vteřin a on mě posílá měnit číslo do kanceláře?!?! To se snad nedá brát ani jako vtip..... Tímto bych tedy onoho pána rád dodatečně ve vší důstojnosti poslal do prdele, protože na místě jsem byl tou jeho radou tak rozhozen, že jsem na to jaksi zapomněl :-D 
     Velké finále pak přišlo při mojí poslední předávce, když jsem si po vzoru velkého Bjoerna Daehlieho píchl 50m
před cílem na naprosté rovině hůlku před lyži a znovu se poroučel k zemi. Opět mi odepla lyže, kterou jsem nechal
za sebou, a pak se pro ni zase vracel, abych s ní v ruce
za bouřlivého aplausu diváků dojel po druhé lyži jako na koloběžce k předávce. Byl jsem několik metrů od Aleše, ale v tu chvíli jsem měl pocit, že tu štafetu snad nikdy nepředám, že se tam těch pár metrů nedostanu a za výsměchu okolí zhynu bídnou smrtí uprostřed toho předávacího plácku, od hlavy až k patě od sněhu a s lyžemi v rukou místo na nohou :-) 
     Jak si vedl na svých úsecích Aleš, to ani moc nevím, ale prý se k dovršení našeho vystoupení také někde poroučel
k zemi - naštěstí to asi proběhlo ve větší anonymitě než u mě. Každopádně na to, jak jsem mu to „báječně“ rozjel a ještě lépe mu předával :-D, tak odvedl slušnou práci. 
     Kolikátí jsme nakonec skončili, to vážně nevím, ani radši nechci :-), ale bylo to určitě ve druhé polovině startovního pole. S bilancí tří dršek na devíti kilometrech se snad ani s ničím lepším počítat nedalo.....

Skol!

Vš liga - skiatlon - Vysoké n/J _{(18. 2. 2012)}

 Ahoj,
v sobotu mě ve Vysokém čekal skiatlon na 7,5 + 7,5km a v neděli jsem pak společně s Alešem na témže místě hájil modrou barvu při týmovém sprintu. Takže další závodní víkend za mnou. I když závodní tak úplně nebyl. Slovo závodní totiž dává tušit, že by se mělo závodit, ale k tomu v mém případě došlo pouze v sobotu - a to ještě jenom při jedné polovině běhu. Ta druhá + celé moje nedělní vystoupení, by se daly zhodnotit jediným slovem - debakl. Tak dlouho jsem vždy
před každým závodem všem říkal, že to bude debakl, až jsem si ho skutečně vymodlil. Ovšem kolosální.....
     Že tento víkend nebude asi nejlehčí jsem začal tušit už v pátek odpoledne, kdy jsem byl jezdit klasiku v Jilemnici a
za celou dobu jsem nebyl schopen vyladit mázu - každou chvíli jsem domazával a ono nic, stále to smekalo - až do bodu, kdy to pro změnu přestalo jet :-) V sobotu mělo být počasí stejné, takže první krok k debaklu - dokonalé vytestování mázy jsem měl úspěšně za sebou, tudíž jsem byl hned klidnější a lépe se mi před závodem spalo.....
     V sobotu ráno jsem chtěl mazat stoupáky, ale nebyl jsem si jistý, jak to bude vypadat ve Vysokém (jestli se pojede
na tuhé vosky nebo na klistry), takže jsem se na to vybodnul s tím, že namažu až na místě. Nakonec to bylo jasně na klistry, takže jsem tam začaroval s univerzálama od swixu - a to byla vážně špatná volba :-( Několikrát jsem to projel a pokaždé domazával, protože se mně zdálo, že to stále není ono. Nakonec jsem si řekl: dost, víc už to nejde, radši ať to smeká, ale hlavně ať to jede - a že se mi zdálo, že to docela jede! 
     Mezitím se mi v duchu nadcházejícího debaklu podařilo při naprosto nevinném ťuknutí holí o lyži zrušit košíček. Naštěstí byla ještě chvíle do startu, takže jsem pádil do Vysokého do servisu a nechal si ho vyměnit........ Zde bych rád napsal několikastránkovou úvahu na téma „lidové ceny“, ale nechci se pouštět na tenký led - kdoví, kdo všechno to tady čte ;-)  Každopádně po zaplacení jsem poměrně dlouho s trapným úsměvem čekal, až mi bude vráceno - než jsem byl prodavačem upozorněn, že nebude, jelikož není co....
     Pak přišel startovní výstřel, a mně už se najednou bohužel nezdálo, že mi to jede :-) Po nějakých 200 metrech následoval první sjezd, a tam už jsem si byl jistý, že mně to nejede - to bylo tedy na začátku onoho sjezdu. Na konci jsem si dokonce uvědomil, že mně to ale SAKRA NEJEDE. Vzniklou, asi 50m díru, která se přede mnou udělala, jsem stahoval po celé následující stoupání. Tam se bohužel navíc ještě ukázalo, že mi to ani nestoupá :-D........... No paráda. Debakl začal klíčit..... Co klíčit! Už vyrašil ze země!!!!
     Čekaly mně tři 2,5km okruhy klasiky. V Prvním okruhu jsem ještě jakš takš dokázal v každém stoupání stahovat ztráty, které jsem nabral ve sjezdech, ale to nebyl, řečeno politickým jazykem, trvale udržitelný stav. Ve druhém kole už jsem to chtěl zabalit, ale pak jsem si to, kdoví proč, rozmyslel. Chtěl jsem vydržet do skejtu a zkusit, jak mi pojedou ty druhé lyže, když už jsem je takovou dobu mazal.
     Poslední kolo už jsem jel téměř odevzdaně, ani jsem nejel nijak nadoraz, protože to bylo prostě marné. Je pravda, že jednu výhodu to mělo - totiž tu, že jsem poznal nové soupeře - ti s kterými obvykle bojuji, byli už totiž daleko daleko
přede mnou....
     Na přezutí jsem se doplácal na 19.místě a hned po vyjetí z boxů jsem cítil ten rozdíl v lyžích. Tyhle jely. Bodejť by né, však je taky nebrzdila centimetrová vrstva klistru.... Po chvíli jsem předjel jednoho závodníka, pak druhého, třetího, pátého.....jelo se mi skvěle, bez námahy.....i když je pravda, že po tom utrpení na klasice by mi tak připadalo asi všechno. Nakonec jsem to vytáhl až na 10.místo v cíli, a musím říct, že bych jel klidně dál. Bruslení tentokrát vážně sedlo. O to víc je škoda té klasiky, protože kdybych nebyl „hovado s klistrama“, tak jsem mohl zajet velmi slušný závod. 10.místo je sice pěkné, ale když si představím, kde jsem mohl být........tak to byl debakl. Na závěr dne jsem si ještě při vyjetí částečně obnovil svoje již téměř vyléčené zranění lokte - to asi abych byl patřičně naladěn na neděli :-)

 

Skimagazín - skiatlon _{(11. 2. 2012)}

Ahoj,
tak mám za sebou další zásek – totiž „Skimagazín skiatlon“ na 5+5km v Bedřichově. Podmínky byly v pravdě ideální – prašan, -10 a slunečno. Navíc Bedřichovský pětikilometrový okruh patří k mým oblíbeným – táhlá stoupání lesem, delší sjezdy, žádné prasácké „stojky“ na stromeček – prostě poctivá lyžařina, jako z dob Daehlieho a Myllylaeho, kdy sněhu bývalo víc, lyžaři byli ohleduplnější, lyže levnější a vosky voňavější.... – žádnej podělanej Vesec....
     Máza byla v pohodě, stejná jako minulý týden, na klasiku jsem pak mazal všelijaké zelené stoupáky. Po zkušenostech z loňského roku, kdy jsem měl odraz na stadionu výborný, ale nahoře v lesním stínu najednou až moc „tutový“, a cestou dolů jsem se propadl o několik míst dozadu, jsem chtěl jet raději víc na hladko s tím, že je to jenom pětka, a kdyžtak to holt podržím rukama. Nakonec jsem stejně trochu vyměkl, a pár minut před startem začaroval s trochou zázraku jménem modrý extra :-)
     Předstartovní ambice mě opustily ve chvíli, kdy jsem zjistil, že na startu je asi deset dukláků a zhruba stejný počet borců z jabloneckého ski klubu. Zařadil jsem se tedy radši „až“ do druhé lajny, abych náhodou někoho nebrzdil v rozletu. Štěstí při mně znovu stálo, a chytl jsem před sebou opět borce, který mě po startu krásně rozrazil cestu až do lesa. 
     Klasika byla v pohodě, mázu jsem trefil dokonale, takže pětka utekla až příliš rychle, a už jsem jel přezouvat. Do skejtu jsem vylítnul tuším dvanáctý, nebo tak nějak. Začátek byl strašný, chvíli trvalo než jsem se srovnal s jiným stylem, navíc pocitově ten přemrzlý sníh vážně vůbec nejel. Kotníky u bot jsem si zapomněl utáhnout už na stadionu, takže jsem to udělal až v prvním sjezdu – a najednou jsem letěl :-) Né na hubu, ale obrazně. Přede mnou jely na dohled dvě dvojice, které dělilo asi 50m. Tu první jsem dorazil hned, a v dlouhém stoupání, které následovalo, mě jejich tempo vyloženě zdržovalo. A zde jsem udělal velkou chybu – totiž tu, že jsem je nepředjel. Bylo to sice úzké a musel bych je vzít soupaž, ale jel jsem takovou pohodu, že jsem byl stavu do konce onoho stoupání dotáhnout i ty další dva přede mnou. Proč jsem to neudělal, to fakt netuším - asi jsem se lekl toho, že bych si je vezl za prdelí, nevím, ale byla to pěkně přizdisráčská kravina, která mě nakonec stála dobré tři pozice ve výsledkách. Nahoře byla rovina a sjezd, pak další rovina, a já stále za tou druhou dvojicí. Z kopce předjet nešlo, a na rovinách v podstatě také ne, protože tam oni vždycky jakoby zázračně ožili. (nebo já umřel :-)) Pořád jsem čekal na vhodný okamžik, až přišlo poslední stoupání, které se ale stavem trati hodilo k předjíždění ještě méně než ty všechny před ním. Nahoře už mně ale došly nervy, a předjel jsem tu dvojici na rovině, nebo spíš už v mírném klesání směrem do cíle – od člověka, kterému většinou nejedou pořádně lyže, to je sice skutečně majstrštyk, ale z taktického hlediska řádný průser. Do posledního, skoro kilometrového sjezdu na stadion, kde už můžete tak akorát být ve vajíčku a modlit se, aby to jelo, protože přiživit se ta rychlost už nijak nedá, jsem najel náskok tak asi 5 metrů, tedy vážně „super“ základ pro jištění pozice – tu první dvojici jsem už před sebou samo sebou neviděl.  
     Samozřejmě, že netrvalo dlouho, a první borec mě zezadu přežehlil. Druhého jsem se ale nedočkal, buď mu to vůbec nejelo, nebo snad musel někde hodit tlamu, jinak si jeho náhlé zmizení vysvětlit nedovedu :-)
     Na stadion jsem přijel s asi 10m ztrátou, ale vzhledem k mým schopnostem finiše, a také k tomu, že v borcoj přede mnou explodoval sám Northug :-D, jsem už samozřejmě neměl vůbec nárok....
     Do cíle jsem tedy dojel nakonec na 10.místě, pocity výborné, parádně jsem se svezl, nicméně ponaučení do příště je jasné – 10km závod vážně není vhodná trať k taktizování a vyvážení se, a když zrovna nejedeš podlahu, tak holt musíš zrychlit. Tečka :-)
     Nakonec mně čekal krásný výlet klasikou přes celé Jizerky až k harrachovskému Mejtu, kde mě nabrala moje rodina
do auta. Tímto jim děkuji, že tam na mě na zpáteční cestě počkali. A zde je místo pro další ponaučení: pokud chcete poslat z Bedřichova někoho autem do Harrachova, aby vás tam naložil, s tím, že vy sami si tu trasu střihnete na běžkách, navíc po závodě, bez jídla a téměř bez pití, hodina a půl opravdu není dostačující časový odstup k domluvení si srazu – pokud tedy nejste Thomas Alsgaard v nejlepší formě. To jsem si bohužel uvědomil až cestou nahoru
na Rozmezí, kde mi konečně docvaklo, že ne všude se dá jet „tak nějak zhruba 15-20 kilákům za hodinu, a navíc víc jak třicet to celkem nebude“. Tedy víc jak třicet to nejspíš bylo, a ke konci jsem byl už tak hotovej, že jsem tu předepsanou rychlost nebyl schopen držet skoro ani ve sjezdu podél Jizery do Kořenova..... :-)

Skol!

 
Orlický půlmaraton _{(4. 2. 2012)}
Ahoj,
v sobotu jsem se zúčastnil mého oblíbeného Orlického půlmaratonu bruslením na 20km v Deštném. Loni jsem kvůli nemoci nemohl, takže jsem se těšil dvojnásob :-)
    Minulý víkend jsem nezávodil, a tak jsem se (i přes lehčí nachlazení) věnoval celý týden výživnému tréninku. Možná jsem to i trochu přehnal :-) Po kratší pauze jsem jel ve středu dlouhý klasický trénink doma v Poniklé, a skutečně extrémně(!!) jsem na zdejších větrných loukách vymrzl. S vidinou spravení si chuti, jsem den nato šel s Jakubem bruslit
do Harrachova, leč naděje, že „nahoře bude svítit slunce a ohřejem se tam“ se ukázala jako lichá – tímto se veřejně omlouvám Jakubovi, že jsem ho tam táhl :-) Krizový moment jsem prožil kousek pod Voseckou, jen na to vzpomenu........
a hned mně je zima – nicméně na víkend hlásili mrazy, takže „těžko na cvičišti, lehko v Deštném....“
    V pátek jsem se přesunul do Rychnova nad Kněžnou k bývalému spolužákovi, jehož rezidenci jsem využil jako ubytování. Byly hlášeny extrémní mrazy, takže jsem se dlouho rozmýšlel s mázou – poté, co jsem se v týdnu mordoval
s všelijakými ultratvrdými zelenými parafíny, jsem vyměkl, a s vidinou slunce opírajícího se do tratí jsem mazal Swix CH6 jako základ, na to 2x HF6, a nakonec ještě jemnou strukturu od Toka. 
    Ráno mně můj hostitel připravil k snídani jakousi kaši :-D, nevím přesně z čeho, ale myslím, že základ tvořily vločky. Co dál všechno do toho nasypal, to nevím, ale vonělo to všelijak :-D Vzhledem k tomu, že je fanda do zdravé výživy, a navíc říkal, že to po tom pojede samo, tak jsem mu věřil a spořádal to - chutnalo to ovšem výborně :-)
    Start byl kvůli mrazu posunut na 11 hodin dopoledne. Už při rozjíždění jsem úplně vymrzl, ale to bylo nic proti tomu, co mně čekalo poté, co jsem se svlékl jenom do konbinézy – přece nepojedu srabácky ve vestě, že jo?! :-) 
    Vystartoval jsem z druhé řady, prvních 100m se jelo ve stopě do kopce - přede mnou byl naštěstí nějaký majstr soupaže, takže mě nikdo neblokoval a odstartoval jsem úplně v pohodě kolem 10.místa. Asi po 3km jsme s Honzou Kolajou a P.Kuřetem vytvořili 3 člennou skupinu,
do které po chvíli zezadu přijel ještě jeden borec – aby nám záhy ujel a pokračoval dále kupředu. V polovině trati byla občerstvovačka, kterou jsem tentokrát mimořádně využil. Obvykle jezdím s flaškou a na občerstvovačky kašlu, ale tentokrát mně už při rozjíždění zamrzl náhubek, takže jsem vyjel nalehko a využil erárních služeb. Lyže mi jely slušně, já se cítil taky dobře, takže pěkná jízda. 
    Tak nějak jsem si tam s nimi jel až do posledního stoupání, což je asi 3km kopec na nejvyšší bod tratě, kde se obvykle rozhoduje. Padla na mě trochu krize, a vzhledem k našemu nevelkému náskoku na pronásledovatele mi bylo jasné, že se těch dvou musím udržet, jináč mě přežehlí ta skupinka za námi. To se mi dařilo asi do poloviny kopce, ale poté se vjelo
do lesa, kde byl bohužel stav trati.....takový.....jak to jen říci diplomaticky? :-D.........tristní :-D Prostě rozsekané, samá větvička, bořilo se to..... Takže ta naše 3 členná skupinka se záhy natáhla do délky asi 200m. Tedy: borec, 100m díra, další borec, zase 100m díra, a nakonec já, vlající..... 
    Tyto rozestupy vydržely naštěstí až nahoru, a poté i v závěrečném asi 2km sjezdu, který jsem si vážně užil. Vyjma jedné politováníhodné nepříjemnosti, že mi při tom jaksi omrzla noha. Ta prostřední :-) Rozmrazil jsem to až v autě :-D Hrozný :-)
    Nakonec tedy 14.místo celkově, 11. v kat.M40 - ztráta na bednu zhruba 5 minut, což tak asi odpovídá mojí současné výkonnosti v hromadných startech - tedy spokojenost. 
     Pěkná akce....
     Ještě doplním tři nejlepší borce: vyhrál Radek Šretr, druhý Láďa Rygl, třetí Pavel Petr (výsledky závodu).

Skol!

 
Jilemnická 25 skate _{(21. 1. 2012)}
Zdar,
v sobotu jsem se zúčastnil svého nejméně oblíbeného lyžařského závodu v sezóně - Jilemnické 25 bruslením, navíc
na náhradní trati na Benecku, což jen umocnilo mojí předstartovní skepsi. Vlastně jediným důvodem, proč zde každoročně startuji je fakt, že to mám takříkajíc za rohem. Jinak bývá ale vždy všechno špatně - sníh, trať, forma, máza,..... Jezdím pravidelně, ale nikdy jsem si neužil ani metr toho závodu, od začátku do konce vždy utrpení :-(
     S takovouhle poraženeckou náladou jsem tedy přispěchal na start i v sobotu. Nový sníh, a tím pádem i měkká trať, což je pro mojí postavu dost na h...., to dorazily. Říkal jsem si, že jestli to nepůjde, tak to klidně zabalím, jakýpak s tím sr.... :-) Startoval jsem sice z první vlny, kde je jen 50 závodníků, ale vzhledem k šířce stratě po startu by to nebylo férový, ani kdyby jich tam bylo jen 10. Hned po odstartování (proč sakra všichni vyjížděj vždycky už v momentě, kdy startér říká „tři“?!) jsem se zařadil za Pepu Vejnara s tím, že to je ostřílenej borec hromadnejch startů, a vždycky najde dobrou cestu.... tentokrát se to úplně nepotvrdilo, ale i tak dobrý :-D 
     Prvních 5km je víceméně z kopce, a já zjistil, že mně to kupodivu jede stejně rychle jak všem ostatním okolo(myslím tím teda jako těm okolo zhruba 30.místa). Asi na 10.km byl nejnižší bod tratě a začínalo táhlé stoupání na Rovinka - jel jsem v asi 5 členný skupince (tradičně na konci) společně s Vejnarem, Kolajou a nějakejma dalšíma týpkama, co neznám. Byla to pohoda, ale já mám z tohohle závodu takovej mindrák, že jsem se radši o nic nepokoušel, a poslušně byl zařazenej. Po občerstvovačce na Rovinkách následovala asi 2km rovina, kde jsem se tím „nezávodním“ tempem tak ukolíbal, a myslel si na všelijaký jiný věci, až se přede mnou udělala asi 50m díra. Naštěstí následoval kopec k Mísečkám, kde jsem to sjel. Jak jsme se ale dostali vejš, tak trať začala bejt opravdu nechutně měkká a rozsekaná, a kde se vzalo, tu se vzalo, že mně ta skupinka v jednom sjezdu prostě znova ujela. Bohužel pak byl úsek, kterej byl ale opravdu úplně na srač.., takže ačkoli jsem je před sebou viděl, tak jsem je nedotáh. Následovaly zatáčky, kde se mně ztratily z dohledu, a víceméně klesající trať až asi 3 km před cíl. Trať byla tak na kaši, že jsem zjistil, že vůbec nemá smysl makat, ale naopak se v klidu vézt a snažit se nepropadnout. Takže jsem jel jako na výletě, radši jsem se moc neodrážel, jen tak klouzal, za mnou nikdo a přede mnou taky né. Fakt jsem si to užil :-) No a pak následoval poslední asi 2km kopec do cíle, v kterým jsem nějak omylem dojel nějakýho odpadlíka z tý mojí skupiny. Když jsem za ním byl asi 30m, tak jsem zvolnil, protože kdybych to neudělal, tak bych ho dorazil, a musel bych s ním finišovat do cíle, a to se mně nechtělo :-D Nakonec mně v cílový, asi kilometr dlouhý rovince, znovu poodjel, takže bych ten finiš asi stejně prohrál. Takže v cíli nakonec 35.místo, byla to pěkná Messneřina po kotníky ve sněhu :-)
     Jsem rád, že to mám za sebou, debakl to nebyl, i když přiznávám, že kdyby se to jelo jinde, tak bych se chtěl vidět
ve výsledkách tak o 20 míst výš, ale vzhledem k tomu, že to byla ta proketá Jilemnická padesátka, na tom prokletým Benecku, tak můžu bejt rád, že jsem vůbec přežil :-)

Běh bez hranic _{(22. 1. 2012)}                                  
     V neděli jsem jel do Jakuszyc na Běh bez hranic, který byl součástí seriálu SNS. V tomhle seriálu to chodí tak, že vždy se jede závod klasicky i bruslením, a vždy jsou 2 varianty vzdáleností - krátká a dlouhá - obvykle 1 nebo 2 kola, v případě Běhu bez hranic kola nebyla, takže dvě rozdílné trasy, přičemž dlouhá měla uprostřed takovou smyčku navíc. V podstatě se pokaždý teda jedou 4 závody, v každým startuje odhadem tak 70 lidí,já jezdívám krátký burslení(abych to měl dřív za sebou). Vždycky nejdřív odstartujou klasici, dlouhá i krátká trať společně, pak bruslaři - taktéž společně.
     Start byl v Harrachově na Mýtinách, ale nebyl hromadný, ale kvůli nedostatku místa hned po startu(nedalo se předjíždět) byl po jednotlivcích v zhruba vteřinových odstupech. Startovka byla dána průběžným pořadím v seriálu SNS, takže jsem startoval jako druhej, což jsem uvítal. Moje trať měla asi 13km, dlouhá pak okolo dvaceti.
     O počátečních problémech s parkováním a odvozem věcí pomlčím, byla by z toho několikastránková pseudofilosofická úvaha na téma „Proč se kur.. nemůže parkovat někde, kde je plac 100x100m a nikdo na něm není?! Jo aha, aby se vybrali prachy za parkoviště o pár km dál, a pak ještě za kyvadlovku....“
     Cíle před závodem byly jasný, jsem skromnej kluk, takže výhra, a přivést si domů ten pohár, co tam loni nadělovali :-) První vylítnul do prudkýho kopce hned po startu Pavel P., kterej ale jel dlouhou trasu, takže ten se mě netýkal, já hned
za ním, a za mnou můj největší soupeř na krátký Zbygniew Galik z Poreby. Jak to šlo dál, to nevím, ale když jsem se
na konci toho kopce ohlídnul, tak se mně zdálo, že jsme to my 3 urvali, Galik měl dokonce na nás dva trochu díru. Pak byla dlouhá rovina a mně to sakra jelo, až jsem si říkal, že snad půjdu dopředu a rozjedu rychlejší tempo, protože Galik nás na rovině dojížděl, a každej metr by na něj byl k dobru. Nakonec jsem to z lenosti zavrhnul s tím, že radši pošetřím
síly a frnknu mu v kopci, protože se mně už v tom prvním stoupání zdálo, že trochu nestíhá. Když začal první táhlej asi 2km kopec, tak už jsem měl co dělat, abych Pavla uvisel, a to bylo jediný, na co jsem se soustředil. Nicméně stejně mně odjel asi o 50 metrů, a mně bylo jasný, že na něj nemám. Na konci kopce se ale ohlédnu a Galik nikde :-D Prostě jsme tam byli už jen dva :-) Pak už se nedělo nic zajímavýho, rovinka asi kilák, a pak další asi 2km kopec, tentokrát už prudkej. Pavel mně odjel asi na 100m, ale někde v půlce kopce odbočovala jeho dlouhá trasa vpravo, takže nahoru jsem vyjel už sám. Náskok jsem měl dobrej, ale radši jsem stejně jel ostře, abych najel víc vteřin na Galika, protože jemu vždycky pekelně jedou lyže, a byl by mně schopnej v těch posledních asi 5km, který byly víceméně z kopce, třeba dojet. Naštěstí i mně to jelo docela slušně, takže jsem to udržel až do cíle, přijel jsem zhruba s minutovým náskokem - i když myslím, že mě dolů stejně hodně sjel.
     Celkový pocity tedy oproti sobotě hodně dobrý, i když konkurence byla samozřejmě mnohem slabší. Bohužel už
od soboty jsem byl nějakej nachlazenej, a v neděli už to nebylo vůbec dobrý - teď je pondělí, a je to už, řek bych, dokonce špatný :-( Takže s následujícím víkendem a závoděním to je ve hvězdách....
     P.S.: Jo a ten pohár jsem nepřivez, protože zrovna když vyhraju, tak ho poprvé nedávali, a v tombole jsem samozřejmě jako vždy taky nic nevyhrál :-D Aspoň že jsem ukecal toho výběrčího na parkovišti, a měl to za 4zl, místo obvyklejch sedmi. To byla ta největší výhra :-D